|
|
dokončení 3. stupně: zpět ↑
Sv. Tomáš Aquinský praví: „Že dokonalost
tohoto života záleží na ustavičném a toužebném myšlení na Boha a na zmenšování
hříchů. Neb jako poddaný nemůže se se svým králem nikdy potkati, aby se mu hluboce
nepoklonil: tak lakomec nemůže pěkných peněz viděti, aby k nim srdce jeho
nepřilnulo, tak duše nábožná nemůže na Boha v mysli své vzezříti, aby ho
ihned nechválila, nezamilovala ho, a netoužila po něm.“
Sv. Jan Zlatoústý vece: „Nábožný člověk
tak vše koná, tak jest ve všech skutcích svých opatrný, jako by sám Pán Bůh přítomný byl před
očima jeho, jakož i v pravdě jest.“
Sv. Efrem napomíná: „Vždy na Boha
pamatuj, a mysl tvá bude nebem.“
Sv. Bernard dokládá: „všecken čas,
v kterém na Boha nemyslíš, měj za zatracený.“ Obsah ↑
Řeč, krásný to dar, dobře-li se ho užívá, jinak škodí.
Sv. Bonaventura praví: „K trojímu účelu
člověku dána jest řeč, totiž aby Boha chválil, bližního vzdělával, na sebe žaloval.“
Sv. František Salezský píše: „Jak lékařové
výborně umí zdraví neb nemoc člověka pohleděním na jazyk vyskoumati: tak naše
řeči jisté jsou znamení, jací na srdci jsme.“ Vykupitel dí: „Ze slov tvých
ospravedlněn budeš, a ze slov svých odsouzen budeš,“ Kde nás bolí, klademe
ruku, a co milujeme, o tom rádi mluvíme.“ Pročež dobře dí
sv. Bonaventura: „Nelze lépe člověka poznati, jakým by v srdci byl; leč
ze řeči.“ Nebo jak učí Hugo: „Marná řeč na marné poukazuje svědomí;
mravy člověka projevuje jazyk.“ A sv. Řehoř dí: „Kdož jsou lehké
mysli, jsou i lehkomyslní v řeči: neboť z plnosti srdce mluví ústa.“
Která řeč jest marná, která
zlá? Načež odpovídá sv. Jarolím: „Marné jest slovo
ono, z něhož, když proneseno bývá, ani mluvící ani posluchající prospěchu
nemá.“
Pán Kristus marněmluvným vyhrožuje,
řka: „Z každého slova prázdného, kteréž mluviti budou lidé, vydají počet
v den soudný.“ (Mat. 12, 36)
Sv. Ambrož praví: „Zlá řeč jest,
když kdo hanebně, oplzle mluví, když dobrým na cti utrhá a když lže atd.“
Sv. Alfons Liguori napomíná: „Mámeť prv než
čeho promluvíme, slova svá náležitě uvážiti, a jsou-li řeči nečisté na jazyku,
musíme i hned vychod jim zameziti, neboť bychom netoliko svou vlastní, nýbrž i
duši bližního svého zranili, a rána ta byla by smrtelnou. Dalť nám Bůh jazyk,
ne abychom Ho jim uráželi, nýbrž abychom ho chválili.“
Sv. Pavel píše k Efes. 4, 29 takto: „Žádná řeč zlá
nevycházej z úst vašich.“
Sv. Ambrož praví: „Co prospívá
čisté obcování a ústa míti poškvrněná, ješto praví Pán, že bude jeden
každý z řečí svých buď ospravedlněn, aneb odsouzen?
(Mat. 12, 37) Aniž to
k věřění, že by cnostně žil, kdo zle mluví. Neboť řeč zlá k mnohým
táhne nepravostem.“
Zlých řečí ani neposlouchej. Jak radí sv.
Stibor: „Přivírej také uší, aby zlého neslyšely. V nenávisti měj řeči
oplzlé, v ošklivosti měj pomlouvání nestydatá.“ Podobně vece sv.
Ambrož: „A netoliko sami nic neslušného mluviti, nýbrž řečí takých
nemáme ani poslouchati. Neboť kdo se zalíbením poslouchá, ten druhého
k mluvení vybízí.“
„Veliké to zlé,“ dí sv. Ambrož, „je-li kdo
svými vlastními usty odsouzen. Neboť bude-li jedenkaždý účet klásti ze slova
marného,čím více ze slova nečistého.“
Sv. Alfons Lig. dokládá: „Jediné nečisté
slovo může býti příčinou záhuby všech, kdož je slyšeli. Aniž se vymlouvej tím,
že jen ze žertu mluvíš.Ze žertu? – Nemáš v tom zalíbení žádného? A což
nedáváš tím velikého pohoršení jiným? Nešťastníče, pro takovéto žertovní řeči
budeš v pekle po celou věčnost kvíleti.“ Obsah ↑
V řeči velké opatrnosti třeba.
Sv. Jan Zlatoústý dí: „Nevíš-li, že
největší část provinění v řečech má půvab svůj?“
Sv. Stibor biskup píše: „Marné a hříšné
řeči velmi rychle mysli lidské poskvrňují, a co se rádo slyší, to se rádo činí
a působí i skutkem. Nechť z úst tvých nic nevychází, zač by se hanbiti
musil.“
Sv. Bernard se o řeči projadřuje takto: „Řeč jest snadná,
poněvadž snadno plyne, ale těžce raní; snadno přechází, ale těžce pálí; snadno
se pronáší, ale nesnadno odvolává; snadno se rozšiřuje, a proto též snadno
lásku poraňuje.“ Protož sv. Bonaventura napomíná: „S obvzláštní
přísností pojímej v uzdu jazyk svůj. Ničeho nemluv, než nač jsi tázán,
aneb co zjevně žádá potřeba a prospěch: pak prones mínění své krátce a
pokorně.“
Kasiodor píše: „Snadnější jest,
uhnouti se poklesků mlčením než mluvením.“
Šalamoun praví: „Ústům svým udělej
dvéře a zámky, a slovům svým učiň váhu.“ (Ekkl. 28)
Sv. Alfons Liguori píše: „Kdo příliš mnoho
s lidmi obcuje a rozpráví, s tíží bez poklesků zůstane: „Mnohomluvení
nebývá bez hříchu.“ (Přísl. 10, 19) Kdo mnoho s lidmi rozpráví, málo
bude mluviti a obcovati s Bohem. V samotě mluvívá důvěrně se svými
Pán.“ Jest čas k mlčení a čas k mluvení.
Sv. František Salezský praví: „Dle mého zdání
má se v tom každý mírně chovati, to jest ani mluvením ani mlčenlivým
příliš nebýti. Zachovati se vtom, jak toho čas a potřeba káže.“
Sv. Řehoř dí: „Právě mluviti
zná onen, kdo umí náležitě mlčeti.“ Obsah ↑
Srdnaté vstoupení na horu křesťanské dokonalosti.
(Z knihy ctihodného služebníka Božího,
kněze Mikuláše Lancicia a duchovním cvičení sv. Ignáce z Loy.)
Nacházel se dům pro duchovní panny od sv. Františky Římské založený v Římě. V tomto domě bydlela r. 1626 Maria Bonaventura Římská panna vznešeného rodu. Pro její spanilý zrůst, ostrý vtip, moudrost a vzdělanost, zvlášť pro její hvězdářské umění byla vůbec vysoce vážena a vzácná. Při všem tom malé náklonnosti ukazovala k duchovním věcem. Obcování se světlými lidmi byla její rozkoš. I přišla jedenkráte k Mikulášovi Lanciciovi ku sv. zpovědi, jemuž se jindy vyhýbala. Tu poznal nejprv služebník Boží vtip, učenost a schopnosti panny této. Právě v ten čas měl tento nábožný kněz na poručení svého představeného v tom domě duchovní cvičení. Radil panně té, aby se také ku cvičení duchovnímu tomu přivtělila. Z počátku odporovala s ousměškami, konečně na domluvu také svých spoludružek sebou poddala se a prosila Laucicia, aby jí cestu ukázal, jak by ona nad přirozeností svou svítězila.
Radil jsem jí, píše služebník Páně:
1.
Aby, když v prvních letech svých cítila nelibost ku
věcem Božským, nyní aby se z cela v řízení Boží oddala s tou
nadějí, že ji Bůh neopustí a svou milost jí propůjčí, aby svědomí upokojiti a
v duchovním životě dobrý začátek učiniti mohla.
2.
Aby považovala, že bude v čas cvičení duchovního
obcovat s Bohem, jehožto rozkoš jest, býti se syny lidskými, to že
nevyslovná milost jest.
3.
Aby silné předsevzetí učinila, že v svaté mlčenlivosti
a samotě stálá bude.
4.
Aby se zcela odevzdala Bohu za oběť dobrovolnou, aby jí
ráčil Bůh zjevit, co v budoucnosti má činit neb opustit, v čem se
napravovat a vzdělávat, aby se úplně vůli Boží odevzdala.
Tímto opásána šla do boje proti tělu a ďáblu. Z počátku
března r. 1662 nastoupila cvičení duchovní. Strávivši první den několik hodin
v rozjímání, a sice: proč jest stvořena a jak mnoho prostředků jí Bůh dal,
aby věčného spasení dojíti mohla. – poznala, že všech těch milostí si
nevšímala, jimi pohrdala. Tu srdečně plakati počala, svou nedbanlivost
oplakávala, a Bohu děkovala, že jí dal poznati prostředky k dosažení
života věčného.
Od této chvíle cítila se Božským světlem osvícena býti, a svatá
horlivost v ní vznikla, tak že silně u sebe ustanovila v skutku
nábožný a svatý život vésti. S tím předsevzetím přišla ke mně, píše Mikuláš, a pravila: Můj
otče, s Bohem nelze žertovat já jsem poznala, co On odemne žádá; já chci
celá Bohu patřiti, a ze vší mé síly se vynasnažiti k jeho větší cti bez
prodlení svatou býti.
Na to se odebrala nazpátek a napsala následující slova, kteráž se
po smrti její našla, kterými se Bohu z cela a dokonale obětovala: Já Maria
Bonaventura, nehodná služebnice Ukřižovaného, jenž ze svého nesmírného
milosrdenství po mnohém vnuknutí, jemuž jsem odpírala, na tento pátek, t.j. 4.
března r. 1626 tolik světla a síly mi propůjčiti ráčil, slibuji jeho milostí
pohnuta před obličejem nejsvětější Trojice, Panny Marie matky mé, sv. Františky
a sv. Maří Magdaleně, mé zvláštní patronce, a celému nebeskému dvoru: - Žádám
s tou největší horlivostí vše nahradit, co jsem zanedbala, podporována
jsouc Tvou milostí, bez které bych ani co dobrého pomyslit mohla. Tobě, o
Ježíši, můj Spasiteli odevzdávám mou duši s tímto rukopisem a zavírám se
do rány probodeného boku a srdce Tvého; prosím, abys mně ráčil odpustit všecky
mě hříchy a provinění pro neskončené zásluhy krve Tvé. O nedopusť, abych Tě
vícekrát kdy urazila, nýbrž celá Tobě patřila, abych Tobě ostatní čas mého
života věrně sloužila, ne pro odměnu nebeskou, ale z lásky k Tobě.
Amen.
Po tomto obětovaní pokračovala dále ve svém cvičení skrze deset
dní stále s velikým užitkem. V tom čase učinila následující
předsevzetí:
1.
Svou duši tak čistou zachovat, jak v tom životě jen
možná jest. Skrze dokonalou a úplnou zpověď od starých hříchů se očistit, a
každého i toho nejmenšího hříchu všemožně se chránit; nade všemi náruživostmi
panovat, pokoj duše své nerušit; u všem jednání moudře a šlechetně se chovat
jak v chůzi, v sezení i v každém hnutí atd.
2.
Všecka vnitřní i zevnitřní jednání podlé světla nebeského
zcela k zalíbení Bohu zřídit nejen dle způsobů svatých, ale dle příkladů
P. Ježíše.
3.
Kříž ve všem a nade vše milovat s tou žádostí, pro Boha
jen mnoho trpět.
4.
K větší cti a chvále Boží velkou svatou býti.
Nevyslovná horlivost její v tomto předsevzetí, ona hořela
žádostí je co nejlépe vyplniti. Marné náklonnosti své, jenž skrze mnohá léta
v obyčej zrostly, z cela přemohla; vše co prve milovala, nyní
nenáviděla, a všecku marnost v ošklivosti měla.
Po skončení duchovních cvičení toužila všemožně pravý stupeň
čistoty dosáhnouti; ani nejmenšího hříchu proti čistotě se nedopustila. Aby své
srdce žádným způsobem nepoškvrnila, odstranila i všecky obrazy svatých, na
kterých buďto dítky neb některý svatý úplně rouchem přikryti nebyli. Všecky
světské knihy zavrhla, se světskými lidmi více žádné rozprávky nevedla, často
ani s přátely a s příbuznými, aniž co od koho darem přijala. Chtěl-li
někdo ze všetečnosti s ní mluviti, tomu se ani neukázala. Nikam nevešla
mimo do chrámu Páně, a nemocného navštívit. Vlasy si sama ostříhala, na kterých
si jindy zakládala. I všeho skvostného nářadí se zbavila, a jen v chudobě
živa byla. Oděv jen z vlny a z plátna nosila.
Skrze každodenní rozjímání života a umučení Pána Ježíše, skrze
outěk před každou příležitostí k hříchu a marnosti, skrze čtení duchovních
knih, přísné ostříhání mlčenlivosti, přemáhání náruživosti, pečlivé na uzdě
držení smyslů, zvláště očí, skrze každotýhodné přijímání svátosti, skrze
neustálé vzdychání po Božské pomoci, zvláště ale skrze to, že ona před každým
jednáním a před každým slovem mysl shromážděla, a vždy rozvažovala, jak by
jednat a mluvit měla, - přivedla to s pomocí Boží tak daleko, že se od
každého dobrovolného hříchu i všedního zdržela.
Od této chvíle nikdy na nic nežalovala ani nestěžovala, ač měla kolikráte
příčin dosti. Ničímž se k roztržitosti zavésti nedala; každé okamžení času
bedlivě k spasení vynakládala; neposuzovala jiných v řeči, ani
v myšlení; žádného nehaněla ani pod rouškou horlivosti nevypravovala nikdy
jiným chyby jiných.
Ona vše z lásky k Bohu činila, a k větší cti a
slávě Boží obětovala. Při práci se vždy modlila a často svůj dobrý úmysl
obnovovala. Ona byla pokorná, milovala opovržení a přála si od světa potupena
býti; mnoho protivenství trpěla vždy s veselou a jasnou tváří. Ona z lásky
k trpícímu Spasiteli své tělo kárala a mrtvila postem, mrskáním, a
pichlavý pás okolo sebe nosením. Snažila se by též všickni v domě věrně
sloužili Bohu, v čemž jim s dobrým příkladem předcházela. Před
obracením svým příliš milovala své přátele a příbuzné, tak že každé dost malé
neštěstí, kteréž je potkalo, jí velmi zarmucovalo; jak ale Kristu se obětovala,
udusila tuto nemírnou lásku, tak že slyšíc o nemocech a neštěstí jejich,
nezarmoutila se nad tím, nýbrž vůli Boží vše poroučela.
Sepsala některá pravidla, která by křesťan k svému
zdokonalení použíti měl:
1.
Vše činit z lásky k zalíbení Bohu.
2.
Vždy s neunavenou horlivostí v dokonalosti křesťanské
výše vstupovat.
3.
Vždy sebe zapírat, se sv. Ignaciusem říkat: Přemoz se, zapírej zlé
vášně a náruživosti.
4.
S Bohem se spojovat, skrz častou modlitbu a přijímání sv.
svátosti.
Maria Bonaventura hrdinskou myslí a udatností cestu cnosti
proběhši, raději prolitši, byla před obličejem Božím pro nebe zralá. Navštívil
ji Bůh pícháním a zimnicí, a vzal ji po čtrnáctidenním utrpení k sobě.
Znamenajíce na sobě nemoc, prosila Boha, aby jí ještě větší bolesti seslal. Bůh
rozličné bolesti připustil, které ona s velikou trpělivostí snášela a za ně Bohu
děkovala, řkouc: Pro tebe z lásky k Tobě, o Bože! Ráda zkouším. Mezi tím vzdychala:
O Bože můj, o lásko má! Žádám rozdělena býti a s Tebou
přebývati; neprodlévej o Pane přijíti. Bylať volná, když by vůle Boží byla, i
muka pekelná snést, ale pevně se důvěřovala, že ji milosrdný Bůh k sobě
vezme. I ďábel ji pokoušel, že ji Bůh pro tajné hříchy její zavrhne. Důvěrností
svou v Boha zahnala pokušení toto. Vzbudila víru, naději a lásku a modlila
se horlivě k nejsvětější Trojici, dala se svátostmi umírajících
zaopatřiti, a s veselým obličejem jako v tažení jsouc, konečně zvolala: Ježíš a Maria! A tak ducha
svého Kristu Ježíši odevzdala, roku 1627 dne 27. února, jsouc rok ve svém
obrácení živa.
„Dokonala v krátkosti, a vyplnila mnohé časy.“ – Sotva rok
uplynul od jejího osvícení, a tak vysoko v křesťanské dokonalosti vystoupila.
Na ni se vyplnilo, co píše sv. Tomáš: „Někteří začínají na vyšším stupni
svatosti, než jiní skrze celý život došli.“ Tak vykonala Maria Bonaventura
šťastně ten těžký, ale spolu slavný boj věčného vítězství. Silné předsevzetí,
pevná vůle a pravé poznání cíle, ku kterému člověk stvořen jest, přivedly ji
k vysokému stupni křesťanské dokonalosti. V kratičkém čase změnila
život svůj; obrátila se od světa k Bohu, od vlažnosti k horlivosti,
od hříchů k cnosti, od země k nebi.
Přišla jedenkráte k sv. Tomáši Akv. sestra a tázala se jeho: Rozmilý bratře!
Co mám činiti, abych svatou byla? – Sv. Tomáš odpověděl: „Musíš chtíti, má
sestro, chtíti – pak budeš. Ale opravdu horlivě, věrně a stále chtít. Mnozí
začali a stkvěli se co hvězdy, ale padli, nebyli stálí a věrní.“ Pomni na odměnu
velikou – pomni, že nevíš, dlouho-li zde budeš moci sloužit Bohu. Nebuď nikdy
vlažným!
Sv. Petr dí: „S horlivostí služme Bohu.“ A sv. Pavel: „Zapomínejme, co
za námi jest, ale natahujme ruce po tom, co před sebou máme. Nepřipomínejme si
nikdy,m co jsme již sobě způsobili, ale co nám ještě schází, jaké cnosti, jaký
vrch k dokonalosti před námi; potom dychtěme, abychom, co nejvíc můžeme,
pro nebe, pro to krásné nebe činili.“ Obsah ↑
Co činím ku zvelebení Božímu a k spasení duše dle příkladu
svatých? Snažím se vždy lepším, cnostnějším býti? Počínám každý den, každou
práci s modlitbou? Snažím se roztržité myšlenky přemáhat? Neleží mně nic
tak na srdci jako abych Boha neurazil?
Činím vše k jeho libosti, k větší cti a slávě jeho?
Pamatuji stále na jeho všudepřítomnost? Obnovuji častěji denně úmysl dobrý? Jak
bedlivý pozor dávám na své svědomí, na myšlení, řeči, žádosti? Neopanovala mě
žádná náruživost? Dávám pozor na chyby, do kterých častěji padám? Jak se cvičím
v cnostech? Jak často a s jakou horlivostí přijímám svátost pokání a
nejsv. svátost oltářní? Nalezám ošklivost na světských věcech, a více chuti na
samotě, a na sv. rozjímání? Mám vřelé toužení po nebi, abych tam se svatými
Boha chválil na věky? Obsah
↑
