|
|
|
ČERNĚ – řeč autora spisu, děkana starobylé kapituly SS. Petra a Pavla na Vyšehradě, 1862, P. Vojtěcha Ruffera Sv. Bernard
dí: „Uznej, o - takto uvedeni Svatí Otcové od ustanovení
světa.“ (Mat. 25.34.) – takto uvedeny citáty z Písma Svatého Pán Kristus
praví: Pojďte ke mně všickni – takto uvedena přímá řeč
Pána Boha |
Svatý Alfons Liguori praví: „První, hlavní
prostředek, jehož se duše chopiti musí, aby přišla k dokonalosti, jest
toužení po dokonalosti. Tužby svaté jsou křídla, na nichž duše
sv. povznáší se – od světa odtržená – na horu dokonalosti, kdež nalezá onen
mír, jehož marně hledají ve světě synové světa.“
Sv. Vavřinec, patriarcha Benátský, dí: „Nábožná
tužba dodává síly a usnadňuje i oslazuje práci a namáhání, lezení na horu
příkrou. Kdo štítí se práce, komu se namáhání zdá převeliké, takový neučiní
kroku ku předu.“
Sv. Efrem píše: „Jako bez práce a namáhání nikdo nemůže nějaké
umění za peníze dosáhnouti: rovněž není možno, bez pilnosti a trpělivosti
dosáhnouti dokonalosti.“
Blah. Tomáš Kemp. dí: „To by mělo naší prací
býti, totiž přemáhati sebe samy, a každý den nad sebou silnějším se státi, a
tak něčím k lepšímu prospívati.“
Někteří
lidé říkávají:
„Dosdiť nám, nechceme lepšími býti.“ Těm a takovým sv. Bernard odpovídá: „O člověče, prospívati nechceš? Ne. – Chceš tedy
nazpět jíti? Nikoli –
Co tedy? Tak,
mi pravíš, tak chci žíti a zůstati, tak jsem dospěl, aniž dopustím, abych se
zhoršil, aniž chci býti lepším. – Nuže,
chceš, co býti nemůže. Neboť co stojí v světě tomto? A o člověku dí
Job 14, 2. Utíká
jako stín, a v témž stavu nikdy netrvá.“
Sv. Bernard píše: Ep. 243. ad Ab. Gar. „Nechtíti se ku
předu bráti, zdokonalovati, není zajisté nic jiného, než nazpět kráčeti. Jakub
viděl žebřík, a na něm anděly, kdež se žádný neobjevil sedíc, aneb stojíc, ale
všickni se zdáli buď vystupovati neb sestupovati; aby se takto patrně
vyrozumělo, že ve stavu tohoto smrtelného žití mezi prospěchem a ubytkem nic
není prostředního, ale jako samo tělo naše ustavičně buď roste, neb ho ubývá,
rovněž i duch náš vždycky buď prospívá aneb nazpět jde.“
Sv. písmo praví: „Smysl a myšlení lidského srdce ke zlému
nakloněna jsou od mladosti.“ I. Mojž. 8, 21. Kdo si nečiní násilí, aby lepším se
stal, toho proud žádosti strhne nazpět. Proto napomíná sv. Pavel: „Tak běžte,
abyste dosáhli.“ Nedosáhneme-li cíle svého, křesťanské dokonalosti, spasení,
- naše vina. Bůh chce, všickni abychom svatí a dokonalí byli. „Tato jest vůle
Boží, posvěcení naše.“ I. k Tes. 4, 3. A sám Bůh volá: „Svatí buďte,
nebo já svatý jsem.“ III. Mojž. 11, 44.
On sám podává pomoc všem, On nežádá nemožného nic, a prosícím nám dává
milost, abychom mohli splniti, co velí.
Sv. Ondřej Avelinský zavázal se slibem, že na cestě
dokonalosti vždy dál a dál kráčeti chce.
Sv. Alfons (ač jen 23 roků věku svého dosáhl) převeliký stupeň
dokonalosti a slávy v nebi dosáhl tím, že hořel vždy tužbou, Boha tak
milovati, jak Bůh zasluhuje. K té tužbě po dokonalosti napomáhá velice
čtení životů svatých, zvlášť takových, kteří z velikých hříšníků
velikými svatými se stali, jako svatá Maria Magdalena, sv. Augustin, sv. Pelagia, sv. Maria
Egyptská, sv. Marketa z Kortonu a jiní svatí.
Sv. Alfos Lig. dí: „Chtíti to daleko přivésti, jako tyto sv.
duše, to není hrdost: neb roztouživ se člověk za nimi, arci nedůvěru v sebe
má, ale tím větší důvěrou se opírá na Boha, volaje se sv.Pavlem: „Všecko mohu
v Tom, kterýž mne posilňuje“.“
Sv. Terezie praví: „Pán má v žádostech
spasitelných takové zalíbením jakoby skutkem vyplněny byly.“
Ale tužba ta pravá, silná býti musí; slabá ukolébá duši lenivou. O
takové dí Šalomoun: „Chce i nechce lenivý.“ Přísl. 13, 4. Neb takový chce,
neb lépe přál by si, Boha milovati, proň trpěti, o spasení bližních pečovati,
jako svatí; ale rukama nehne, neodhodlá se užíti prostředků, aneb touží po prostředcích
kromě stavu jeho. Takový praví: „Kdybych byl na poušti,
stále bych se modlil; kdybych byl v klášteře, jen na Boha bych myslil;
kdyby zdráv rád bych mučil tělo své. Ano, chtěl bych!“ praví duše
lenivá, a zatím dost lehké povinnosti stavu svého neplní. Modlí se málo,
vlažně, zřídka jde do chrámu Páně, k stolu Páně, každodenní poklesky své
jmenuje všední, aniž se snaží, jich odložiti, obtíž nemoci a jiné starosti a
trápení nese netrpělivě, nepoužívá od Boha mu daných příležitostí, dobře činiti,
bližního nasytiti, potěšiti, napomenout. Chtěl a přál by si takový, aby bez
svého namáhání Bůh jej zázrakem učinil tak dokonalým , jako jsou svatí.
Krásně sv. Terezie praví: „Nezáleží
dokonalost v tom, abych sladké poboženské choutky zakoušeli, abychom
vytržení, povznášení ducha, zjevení a vidění měli; nýbrž v tom: abychom
ničeho nechtěli, leč co Bůh chce, aby vůle naše s božskou byla zcela
jedno, a trpké i sladké věci s ochotností stejnou z ruky Páně
přijímala.“
Druhý prostředek k dosažení dokonalosti jest: rozjímací
modlitby. Čím častěji na Boha myslíš, k Bohu vzdechneš, čím častěji
rozjímáš (nejlépe každodenně chvilku, zvlášť pak v neděli a ve svátek (o
některých pravdách sv. náboženství, o smrti, o soudu, o pekle, o nebi, o lásce
Boží, o Kristu Ježíši, že se pro nás vtělil, trpěl, umřel a v nejsv.
Svátosti oltářní k požívání se nám zanechal; tím rychleji růsti budeš v lásce Boží a dokonalosti.
Pak každodenně (při večerní modlitbě) přísně drž soud nad sebou,
jak jsi celý den ztrávil, v čem Boha urazil. Neohlížej se samolibě po tom,
cos za dne učinil dobrého, ale po těch cnostech, které ti schází.
Sv. Bernard říkával často k sobě: „Bernarde,
proč jsi přišel na svět?“ Tak i ty, duše křesťanská, mysli
často a říkej k sobě: „Proč jsem skrze křest sv. přijatá do církve?
Zdaž ne, abych věčné spasení dosáhla? A zdaž rostu v svatosti? Ano zdaž
častými poklesky svými nepadám v nebezpečenství věčného zahynutí?“ – Když
cnost těžká, mysli: „Nejsem tu, bych svou, ale abych vůli Boží plnil.“
Když potupa, zahanbení tě potká, mysli: „Protož jsem tu, abych za
hříchy své byl ponížen, jak toho zasluhuji, a tak připodobněn – pro mne
potupenému Spasiteli.“
Nebuď křesťane malomyslným, když to jde zvolna k dokonalosti,
když hledáš ještě často. Jen hned, jaks chybil, povstaň, lituj, a doufaje
v milosrdenství Boží, zmužile kráčej dále.
Sv. František Salezský píše: Očišťování duše naší má až do smrti
trvati. Protož nebuďme v svých duchovních nedostatcích malomyslní; nebo
naše dokonalost v tom záleží, abychom těm pokušením odpírali; nemůžeme pak
jim odpírati, neznáme-li jich. Naše vítězství, které obdržeti doufáme, nezáleží
v necitění takových pokušení; ale v nepovolování jim.“
A na jiném místě dí týž sv. učitel duchovního
života, řka: „Toť by ovšem bylo dobře, kdybychom se k.p. stali hned na místě
pokornými, tichými, jak mile se nám toho zachce, a kdybychom se vůbec tak
rychle mohli cnostmi ozdobiti, jakž se v roucho oblékáme. To však je
nemožné a nelze nám jinak, leč pokojně a tiše a na cestách obyčejných blížiti
se ku svému zdokonalení. Musíme se vší své síly se snažiti, abychom sobě cnosti
získali, věrně všecko konajíce, čeho nám naše zvláštní povolání ukládá. Ostatně
zůstavujíce toho prozřetelnosti Boží, byť bychom třeba teprv v hodinu smrti
své k dokonalosti přišli.“
Bl. Tomáš Kemp. říkával: „Kdybychom každý rok jen jedinkou
nepravost vyplenili, brzo bychom dokonalejšímu se stali.“
Mocný konečně prostředek k dokonalosti přijíti, jest ten: měj
křesťane zrak svůj obrácena na takového, kdo v zachovávání Božích a
církevních přikázání, a v křesťanské kázni pilnější a svědomitější než ty,
a hleď tak následovati jej v těch zvláštních cnostech, v níž ti dobrý
dává příklad.
Sv. Antonín poustevník říkával: „Jako včela z rozličných
květin zhromažďujeme, tak musí i křesťan z příkladů zhromažďovati cnosti;
od jednoho pokoře a tichosti, od jiného stydlivosti a čistotě se učiti, a opět
od jiného lásce a pobožnosti se učiti, od druhého častému přistupování
k stolu Páně, od jiných cnostem.“
Synové tohoto světa zápasí spolu, kdo z nich k většímu
bohatství, k větší cti přijde,kdo víc užije radostí marných: nechť i dítky
Boží spolu zápasí, kdo z nich je pokornější, trpělivější, mravnější,
dobročinnější, kdo z nich více Boha miluje, více se líbí Jemu. A proto
jediné křesťane konej vše, co konáš, nejprvé, abys se zalíbil Bohu, a bližním
dobrý příklad dal, je též získal Bohu. Obsah ↑
Vědomost a moudrost křesťanská.
Sv. Tomáš Aquinský praví: „Trojího jest člověku k spasení
třeba, totiž: vědomost toho, co má věřiti; vědomost toho, po čem se má
dychtiti; a vědomost toho, co se má konati. Prvnímu vyučuje vyznání víry,
druhému modlitba Páně, třetímu zákon.“
Sv. Stibor píše: „Poznej o člověče samého sebe, proč jsi
stvořen, proč jsi se na tento svět dostal; pamatuj na povolání své; buď tím,
čím býti máš.“
Sv. Bonaventura praví: „Pevně buď přesvědčen, že jest to mnohem
slavnější a lepší, sebe samého znáti, než kdybys měl vědomost všem nebeských i
zemských věcí, a při tom sebe samého zanedbával.“
Sv. Jarolím dí: „Počátek blaženosti jest sebe samého znáti, a pak hříchů
svých oplakávati.“
Sv. Bernard (Serm. 37) píše: „Vímť, že bez poznání sebe samého nikdo spasení
nedojde; neboť odkud rodí se matka spasení, pokora totiž a bázeň Boží: kterážto
i sama, jakož jest počátek moudrosti, rovněž jest i počátek spasení.“
Sv. Tomáš z Vilanova dí: „Umění všeho
umění jest sloužiti Bohu; svrchovaná to moudrost, znáti dobře živu býti.
Toto-li znáš, jsi nejmoudřejší, byť bys nic ostatního nevěděl.“
Sv. Bernard praví: „Jistě jsi nalezl moudrost, jestliže
hříchy předešlého života oplakáváš, jestliť sobě žádoucích tohoto světa věcí
nevšímáš, jestliže po věčné blaženosti se vší snahou toužíš.“
Sv. Basil dí: „Všech záležitostí nejtěžší jest, poznati sebe samého. Nebo
oko i mysl naše cizí přestupky bystře pozoruje, v poznání poklesků svých
váhavější bývá.“
Sv. Bernard vece: „S nebe spadl výrok onen: Člověče, znej
sebe samého. Poznání sebe záleží v trojím: aby poznal člověk, čeho činil,
čeho zasloužil a čeho potratil.“
A sv. Augustin tvrdí: „Křesťana nejprvnější vědomost má
býti: poznati sebe samého a usilovati o to, aby byl tím, čímž býti má, a potom
poznati a milovati Stvořitele svého.“
Sv. Bonaventura dí: „Blahoslavený, kdo Pána Ježíše zná, byť
i ostatních věcí neznal: nešťastný, kdo všecko ví, ale Pána Ježíše Krista
nezná.“
Načež sv. Bernard dokládá: „Oboje vědomost, totiž: Boha i
sebe znáti, jest tobě k spasení potřebná; neboť jakož ze známosti sebe
povstává v tobě bázeň Boží, a ze známosti Boha, láska Boží; tak zase
naopak z neznámosti sebe povstává v tobě hrdost, a z neznámosti
Boha – zoufalství.“
Snaž se křesťanskou vědomost nabýti. Sv. Jan Zlatoústý
v Hom. 16. dí: „Těch-li věcí neznáš, jichž věděti nelze, jsi bezvinným;
jestliže ale těch nevíš, jež věděti můžeš, i snadno pochopiti, velikým slušně
kárán budeš trestem. Neboť nebudeme-li příliš leniví a nedbalí, ale vše, co na
nás, vykonáme, i v tom, čeho nevíme, ruky nám podá Pán, jakž o tom sv. Pavel píše k Filip. 3, 15.: „Pakli v čem
jinak smýšlíte, i toť vám Bůh zjeví. Nebudeme-li však ničeho, co jest
v naší moci, podnikati chtíti, pomoci Boží nedosáhneme.““ Obsah ↑
Největší příklad vší pokory dal jest nám Ježíš Kristus. Ach, kdož
jeho poníženost vysloví! Jsa pánem nebe i země, narodil se v chlévě mezi
hovádky: jsa nejvyšší král, posluhoval lidem. Jsa všemohoucím Bohem, chtěl
držán býti za mdlého člověka, byv unaven chůzí, kázáním, uzdravováním a
potupou. Poddal se hříšníkům, aby s ním zacházeli podle své libosti;
nechal se i zlému duchu pokoušeti a z místa na místo přenášeti. Jsa věčná
moudrost Otce svého nebeského, chtěl držán býti za člověka sprostého,
neučeného. I tehdáž, když zázraky
činil, velmi své božství kryl; nechtěl se Synem Božím nazývati, vždy se nazýval
Synem člověka. Jsa nejsvatější, byl od mnohých držán za hříšníka, za buřiče, za
rouhače a zločince. Jsa králem všech svatých, umřel jako zločinec na kříži mezi
dvěma lotry. Považ, mohl-li se větší potupě podrobiti!
On ve všem myšlení svém, ve všech skutcích byl ponížený srdcem, a
po všecky dny života svého štítil se nejvejš všeliké cti a slávy tohoto světa.
Duše! Chceš Kristu milá býti? Musíš jemu podobná býti, musíš Ho
následovati v poníženosti.
Sv. Bernard radí: „Kdo chce tuto krásnou cnost pokoru sobě
osobiti, musí uznati svou ničemnost, nemá o sobě nic smýšleti, nemá
v srdci svém trpěti žádné žádosti po cti a vznešenosti.“
Sv. Vavřinec Just. Dí: „Nesluší nám v tomto putování
světské cti žádati, nesluší zde slávy pomíjející hledati, neb sv. písmo dí:
Bohu samému budiž čest a sláva na věky.“
Sv. Albert Veliký praví: „Měli bychom se velmi báti a
strachovati, když nás lidé chválí a ctí, abychom o věčné zásluhy nepřišli.“
Sv. Hilarius, když ho lidé pro jeho horlivou nábožnost chválili, dal se
do pláče, že jej snad lidé chtí o království nebeské připraviti, jsa pamětliv slov Kristových: „Kdo byl chválen
zde a světě, že vzal za své.““ Obsah
↑
Nad pokoru nic není vznešenějšího, dí sv. Jarolím, nic lásky
hodnější. Neboť ona jest ochranitelkyně, a jako strážkyně cností veškerých.
Ano, nic není, co by nás lidem a Bohu činilo tak milými,jako jsme-li zásluhou
života velicí, pokorou pak nižší. Proto dí sv. písmo: „Čím větší jsi,
tím více ponižuj sebe, a před Pánem nalezneš milost.“ Ekkl. 3, 20.
Sv. František Salezský praví (Fil. Pars 3.): „Pokora zlého
ducha pryč zahání a v nás dary a milosti Ducha svatého zdržuje; protož
všickni svatí a předně Král všech Svatých a jeho nejmilejší Matka tu cnost nad
jiné milovali a ctili.“
Sv. Jarolím píše: „Pokora výborná cnost jest, jenž
z tělesných lidí nebeské činí; pokora ďábla zapuzuje a jeho osidla trhá.“
Bl. Tomáš Kemp. praví: „Pokorného Bůh opatruje a vysvobozuje;
pokorného miluje a těší a svá tajemství zjevuje, pokornému hojnou milost udílí
a po jeho snížení k slávě ho vyzdvihuje.“
Sv. Bernard vece: „Chvalná jest cnost čistoty panické,
potřebnější jest ale pokora. Onamo se radí, tato se přikazuje. K oné jsi
vyzván, k této nucen. O první praví Pán: „Kdo může
pochopiti, pochop.“ (Mat. 19, 12)
O této praví! „Neobrátíte-li se, a nebudete-li jako maličcí, nevejdete
do království nebeského.“ (Mat. 18, 3) Lze bez panictví
spasen býti, bez pokory nelze.“
Sv. Augustin tvrdí: „Pokora jest základ všech ostatních
cností.“
Sv. Bernard praví: „Že jest mnohem lepší hříšník ponížený,
nežli spravedlivý pyšný: nebo hříšník ponížený bude činit pokání, a dojde
spasení, ale spravedlivý pyšný klesne, a přijde k zahynutí; mnozí již tak
zahynuli, jenž sami nad sebou si oblibovali.“
Protož radí sv. Pavel: „S bázní a třesením působte své spasení.“
A dále dí sv. Bernard: „Že pokora vždy s milostí
společnost mívá; jako potůčky vod s vrchu do údolí vtékají: tak milost
Boží co obvlažující potůček do srdce ponížených teče.“
Sv. Řehoř vece: „Nejpatrnější znamení budoucího zahynutí
jest pýcha. Známka však vyvolených – poníženost.“
Sv. Vincenc dokládá: „Pokora cesta k nebesům! Pokorní
zasednou prázdná místa v nebesích. Vyvolení k životu věčnému
rozumějí, co praví sv. Jan Zlatoústý, řka: Co nejméně o sobě samém se domýšlet,
tak mnoho jest, jako největší věci činiti, znajíce hlas Kristův: „Kdo se
ponižuje, bude povýšen.““ Obsah
↑
Jak dobrotivě Bůh napomáhá k té drahé cnosti.
Předzvídal Bůh, že člověk bude od přirození pyšný, a že bude nenáviděti
snížení, proto učinil jej z ducha a z těla, aby mu dal příčinu
k poníženosti. Kdo od přirození, neb náhodou jest škaredý, kulhavý,
nevidomý a jiným nedostatkům podrobený, toho jistě Bůh nad jiné miluje, neb jej
jako hradbami a zděmi ohradil, aby se ho snad pýcha nepřichytila. Komu Bůh ale
dal sličnost, bohatství, vyvýšenost, ten jest v mnohém nebezpečenství.
Protož se má vždy báti, aby se nepozdvihl dokonalostí svou a nebyl
s pyšnými anděli zavržen.
Má Bůh jiné hradby, zdi a věže k obraně svých vyvolených,
totižto jejich poklesky. Jako uhlí řeřavé bývá zachováno v popeli, tak Bůh
svých milých zásluhy kreje pokleskami jejich, do kterých každodenně
z dopuštění Božího padají, aby držíce se za nedokonalé, zachováni byli,
ano den po dni víc a více rostli v jeho milosti, a aby uznali, že sami ze
sebe nic jiného nemají jen hřích. Chce náš veliký Pán Bůh, aby jeho vyvolení
nepatřili pouze na jeho dary, jimiž duše jejich okrášlil, ale také na své
nedostatky. Páv jak uzří nohy své škaredé, spustí svůj pyšný ocas; a duše jak
uzná svou bídu, že sama ze sebe nemá než hřích, bude o sobě poníženě smýšleti. Obsah
↑
Pohrdnutí světskou ctí, slávou a chválou.
Nelze na světě i v nebi ctěnu a slavenu býti. Kdo by
v slavném městě mohl do počtu řádných osob přijíti, nestál by o první místo
ve vsi; rád by malou ctí pohrdl, aby velikou dosáhl. Nebe jest slavné město,
svět bídná ves. Nač jest dnes bohatství, úřad veliký, čest a sláva, veliké
jméno na světě tomu, který zítra umře a zahyne spolu se světem. A co jest celý život člověka?
Sv. David v žalmu 89. praví: „Tisíc let před
očima tvýma jako den včerejší, jenž pominul.“
A co z toho bude míti hříšník, když ho po smrti bude svět
chváliti, poněvadž o tom nebude věděti. Kde ho nebude, tam bude chválen, a kde
bude, tam bude pálen.
Slyš, duše nábožná, co Svatí o cti a slávě světské praví: Chtějí
tomu, že všecka čest a sláva světská jest jako vání tichého větříku, šustění a
jako stín. Proto když po cti a slávě světské dychtíš, honíš vítr a nic nelapáš;
zanechavši těla, běžíš za jeho stínem. Co svět nazývá slávou, to nebe nazývá
potupou. A čemu svět zde říká potupa, zavržení, tomu v nebi říkají sláva a
vyvýšenost. Měj na paměti: „Dobře živ byl, kdo se dobře skryl.“
Aniž se dej zachvátiti od marné chvály, když něco dobrého činíš.
Duše věř mi, že (se vší svobodou své vůle) nic jiného nejsi, než nástroj
Boží! Neb jako nástroj hudební sám ze sebe nemůže se hnouti, tak i ty sama
ze sebe nic nemůžeš. Pohne-li Bůh všemohoucí tebou, činíš dobré, ale pustí-li
tě, nic nečiníš než hřích. Bez jeho milosti aniž co prospěšného k životu
věčnému konati nemůže člověk.
Protož sv. Augustin prosí, řka: „Ty, Pane, jsi Stvořitel můj,
nedejž mi upadnouti do marné chvály; Tobě budiž čest a sláva, nebo Tvé jest
všecko dobré, nám pak budiž zahanbení! Neb naše jest všecko zlé, nesmiluješ-li
Ty se nad námi!“
Sv. Jarolím praví: „Byť i mnohému snadno bylo, chvály sobě
nevšímati, když se mu odepírá, přece jest nesnadné, v ní sobě
nezalibovati, když se podává.“
„Chvála a čest jest jeden z nejsinějších provazů, kteříž nás přivádějí
k pádu,“ dí
sv. Bonaventura, „třeba k tomu cnosti převznešené,
abychom cti a důstojenstím, jež máme, jakž se sluší pohrdati.“
Tudíž také pronáší se o tom sv. Jan Zlatoústý: „Cti pravým
způsobem užívati, jest bez mála též tak nesnadné, jako s děvou nevyrovnaně
sličnou přebývati, a nikdy s nečistým okem na ni nepohleděti. Jeť tedy
skutečně silného ducha potřebí k tomu, aby se kdo lidskou chválou a ctí
oklamati nedal.“
Protož radí sv. Stibor: „Varuj a střež se na nejvýš lidské
chvály. Před těmi, kteří tobě pochlebují, nikdy se nechlub. Nenadýmej se
z toho a nekochej se v tom, když k sobě přízeň lidskou náchylnou
seznáš. Hleď se přede vším Pánu Bohu zalíbiti, každý dobrý skutek z lásky
k Bohu a k jeho cti a slávě konej a obětuj.“
Ani ty příliš nechval nikoho za živa, jak dí sv.
Bernard, nebo se neví, zdaž v dobrém setrvá, a abys jej pochlebenstvím
k hříchu pýchy nepřivedl.
Sv. písmo praví: „Před smrtí nechval člověka žádného.“ Ekkl. 1,
30. Obsah ↑
Sv. Cyprian píše: „Nádhernost, okrasa šatu a marné líčení
nepřipadají leda na poběhlé i oplzlé ženky, a v nejdražším obleku chodí
vůbec taková, jejíž stud jest věc nejlacinější.“
Sv. Řehoř praví: „Že se jedině pro marnou slávu vzácnější,
nádhernější oděv vyhledává, věc sama dosvědčuje: neboť nikdo netouží po tom,
aby drahým kmentem byl oděn, když nemůže od jiných vidín býti.“
Sv. Alfos Lig. dí: „Roucha z látek stkvostných, okrasy
ze stříbra a zlata, a podobné titěrky jsou znamením, že je duše cností
prázdná.“ O tom sv. Bernard píše takto: Chudí křičí volajíce: Nám náleží, co vy
promrháte, našim potřebám se odjímá, cokoli na marnosti vynakládáte.“
Přílišné nádhery se varuj. Sv. Cyprian Tract. De discipl.et
habit virg. píše takto: „Vy čisté stydlivé panny, utíkejte nádhernosti a zevnitřního
se krášlení, nečistým a nestydatým osobám vlastního; štiťte se těch hampejských
znaků a těch největčích výstrojů. Ty, co jsou hedvábím a šarlatem oděny,
v Krista se obléci nemohou. Okrášlivše se zlatem, perlami a záponami,
pozbyly jsou okrasy srdce svého. Takto si počínajíc, abysi k libosti lidem
byla, nepatříš více v řád dívek a panen Kristových.“
Sv. Augustin napomíná: „Oděv váš nebuď nápadný (neobyčejný);
aniž se šatstvem, alebž mravy zalíbiti hleďte.“
Bl. Tomáš Kemp. dí: „Za špatné roucho se styděti, skrytou
pýchu prozrazuje, mnozí Svatí i holýma nohama chodili.“ Obsah
↑
Jaká nádhera jest křesťance dovolena.
Tertullian píše: „Bělost stkvoucí beřte ze sprostnosti,
červenost ze stydlivosti, majíce oči vylíčené studem a usta mlčelivostí;
v uši klaďte slovo Boží, připojujíce k lebkám jho Kristovo. Hlavu
podrobte manželům a dosti okrášlené budete. Ruce zabývejte vlnou (prádlem,
hospodářstvím), nohy upevněte v domácnosti, a víc nežli zlatem líbiti se budete.
Odívejte se v hedvábí šlechetnosti v kment svatosti, v nach
(purpur) stydlivosti. Takto vylíčené budete míti Boha za svého milovníka.“ Podobně dí
sv. Bernard: „Dobrou okrasou jest pravda a upřímnost, pěknou ozdobou jest
čistota, sličnou zajisté okrasou jest střízlivé smejšlení.“
Přiměřeně svému stavu se odívej. Sv. král Ludvík
zkrátka praví: „že se každý nositi má, jak na jeho stav náleží; aby moudří
nemohli říci, že se příliš hrdě: ani mladí, že se příliš sprostě nosí, zvlášť
ať rady starých poslouchá.“
Sv. Stibor dí: „V oděvu i v chodu svém okaž a
pronášej způsob povolání svého. Při chodu tvém ať nic není neslušného oplzlého
a nezpůsobného. Nebo mysl člověka po chodu bývá poznána.“
Sv. Bernard vece: „Chůze tvá buď mírná, vážná a
počestná. Chodě, stoje neb sedě vždy obličej přímý měj, přemítaje v duchu
svém, že jsi prach a v prach se opět obrátíš: srdce své pak vzhůru
obracej, kdež je Kristus.“ Neboť sv. písmo dí: „Oděv těla, a smích zubů i chod člověka
vypravují o něm.“ (Ekkl. 19, 27)
Obsah ↑
Bl. Tomáš Kemp. v knize o následování Pána Krista píše o marnosti takto: „Marnost jest, pomíjejícího bohatství hledati, a v něm
doufání míti. Marnost jest, tělesným žádostem po vůli býti, a po věcech
dychtěti, pro kteréž musí potom těžký trest snášen. Marnost jest, dlouhého
života sobě žádati, a o cnostný život málo dbáti. Marnost jest, jen vezdejší
život na mysli mýti, a k věcem budoucím neprohlédati. Marnost jest
milovati, co rychle pomíjí, a nechvátati tam, kde trvá radost věčná.“
Bl. Dionys Karth. praví: „Ejhle, král Šalamoun, muž tento
nejmoudřejší, vlastní zkušeností poučen vyznal, že ve veškerém bohatství, ve
všech rozkošech a světských důstojnostech není, než marnost, bída a
trápení ducha.“
Sv. Jan Zlatoústý na tato slova: „Marnost nad
marnosti a všecko marnost,“ praví: „Kdyby lidé byli
moudří, napsali by si verš tento na všech stěnách i na svém rouchu, na dvéře, a
především do svých svědomí, aby jej vždy před očima majíce v srdci svém
uvažovali.“
Sv. Řehoř dí: „Ach, v nás i mimo nás umírá
všecko, to o žádost v srdci našem neumírá. Krása vadne, rozkoše míjí,
sláva bledne,léta spěchají, zdraví kleká, tělo stárne a se bourá, a my na
vystěhování ani nemyslíme.“
Bl. Dionys Karth. vypravuje: „Že zvyk býval
v Římě, že se před nově zvoleného papeže přineslo a před
ním zapálilo kus koudele se slovy: „Takto míjí sláva světská.“ Podobný
obyčej panoval v Cařihradě: Korunovanému císaři předložili trojí
neb čtverý druh kamene řkouce, aby sobě zvolil, z kterého druhu žádá
sobě míti hrob.“
Sv. Filip Neri vece: „Buď si sebe šťastnější, učenější,
zdravější, ctěnější a bohatší: posléz? – Posléz musíš zemříti.“ Obsah ↑
O veselostech, kratochvílích a rozkoších.
Sv. František Salez. píše: „Musí se někdy
jak mysli tak tělu něco obveselení a občerstvení dovoliti. Někdy se projíti,
milými přátelskými rozprávkami se v mysli vyraziti, mírně se zasmáti, na
hudební nástroje zahráti, zazpívati a těmi podobnými věcmi sluší se na chvilku
obveseliti. Po takovémto mírném obveselení náš duch zase nabyde síly
k horlivosti.“
Sv. Alfons Lig. praví: „Pravé radosti jsou toliko
dovolené radosti; neboť ony jsou jediné čisté a nevinné, bez pykání, bez
hryzení svědomí, a bez bázně, čímž nedovolené radosti a kratochvíle obyčejně
doprovázeny bývají. Ach, jak příliš převýšují se radosti smyslné radostmi
duchovními!“
Sv. Bernard dí: „Pravá radost jest ona, jenž se nalezá
ne ve stvoření, alebrž ve Stvořiteli.“
Sv. Jan Zlatoústý praví: „Chceme-li se ustavičně radovati,
máme k tomu mnoho příležitosti. Uchopíme-li se cnosti, nic nás nebude
rmoutit.“
Sv. Stibor dokládá: „Život cnostný má své radosti, má
své veselí, má své potěšení.“
Hříšných rozkoší se chraň. Sv. Nilus dí: „Tělesných
rozkoší se varuj, neboť poskvrňují tělo a spolu i duši.“
Sv. Řehoř vece: „Ti zhusta velikých útrap těla
snášejí, kdož sobě v tělesných rozkošech libují.“
Sv. Beno praví: „Jakož onen, jemuž se ve spaní
zdá, že jí, nikoli se nenasytí: tak i kdož radovánek tohoto světa užívá.“
Sv. Augustin píše: „Kdo by zdravých jsa smyslů za rozkoš
jediného dne stoletou zvolil pokutu? A ty za krátké vyražení podvolíš se trestům
za všech nesnesitelným a věčně trvajícím?“ Obsah ↑
Tanec, kratochvíle to velmi nebezpečná.
Sv. František Salez praví: „Tanec sám
v sobě ani zlým ani dobrým není, však dle obyčejného užívání horším jest
než lepším, a tak nebezpečným bývá.“
Sv. Efrém vece: „Kde jsou tance, tam se ďáblova
odbývá slavnost. Omlouvají se (mnozí) tím, že by to byl pouze žert, a co by při
tom bylo zlého. Co by při tom zlého bylo?“ Na to odpovídá sv. Chrysolog,
řka: „Nejsou to žerty, alebrž těžké urážky Boha.“
Sv. Jan Zlatoústý dí: „Kde křepčení, tam ďábel. Tančení
působí radost ďáblům a jasání náhončím ďábla.“
Sv. Chrysolog Petr praví: „Kdo se nyní s ďáblem chce
veseliti, tomu nebude lze, v nebi jednou s Kristem se radovati. – Proč? Na to odpovídá sv. František
Salez takto: „Všickni k tanci přicházející velikou hotovost
k nepravostem a všetečnostem s sebou přinášejí; rozpustilost ale jest
nemalá k zlým žádostem a nebezpečným milostem příprava, protože
k tomu tanec snadno příležitost podává. Takové kratochvíle bývají na
větším díle také nebezpečné, protože pobožnostem překážejí, tělo i duši unavují
a mnoho zlých žádostí v srdci vzbuzují, protož veliké prozřetelnosti a
opatrnosti potřebují.
Protož sv. Alfons Lig. radí: „Rodičové, zakažte dětem svým,
aby nechodily k jistým velebnostem, jenž slavnostmi ďáblovými zovou, a při
kterých se střídají tance, milkování, oplzlé zpěvy, žerty a hříšná obveselování.“
Svatého Damiana sestra, panna sice nábožná, po své smrti
jednomu svatému muži se zjevila, a žalostně takto promluvila: Spravedlivým
soudem Božím do očistce odsouzena jsem, v kterém 15 dní hrozná muka
snášeti mám, proto že jsem jednou oblíbení měla v zpěvu a hudbě, které se
při tanci dály. Z čehož patrno viděti, že se Pánu Bohu nelíbí takové
světské radosti.
Sv. Jan Zlatoústý praví: „Bůh nám nedal nohy k tanci,
nýbrž abychom mravně s nimi chodili. Ďábel nutí lidi k tanci a skáče
s nimi.“
Sv. Efrem píše: „Odkud pochází tanec? Kdo učil
křesťany čemu takovému: Zajisté ne Kristus Pán, ne Petr, ne Pavel, ani Jan
který jiný duchem Boží nadchnutý člověk; nýbrž pekelný drak.“
Sv. Ambrož dí: „Kde jest oddanost k tanci,
tam čistota jistá není, zvlášť když noc k tomu přijde, která jest
přítelkyně nepravosti; kdo ale chce nevinný zůstati, ten se ho chrání.“ Obsah ↑
Rozjímání, kteráž by měla následovati po
tanci, od svatého Františka Salezia.
V knize Filothea píše sv.
František takto: Předně považ že právě tehdáž, když jsi tancovala, mnoho
nebohých duší v pekle pro hříchy v tanci neb skrze tanec zpáchané hořelo.
2. Rovně tehdáž mnozí duchovní a na pobožnost oddaní lidé
s Bohem mluvili, jej chválili, jeho viděním se obveselovali. Ach, jak tak
lépe čas trávili!
3. Mnozí tehdáž k smrti pracovali a mřeli; nesliční
obojího pohlaví nesmírné bolesti na svých ložích a v nemocnicích trpěli.
4. Považ, že Kristus Pán, Panna Maria, andělé a všickni Svatí
tě tancovati viděli. Ach, jak jim těžko přišlo hleděti na srdce tvé, takovým
marnostem oddané, a tak hluboko v světlých rozpustilostech pohřížené.
5. Jaks dlouho tancovala, taks mnoho času marně strávila, a o
to se k smrti přiblížila. Viz, jak se ti ta smrt vysmívá a k svému
tanci tě zve: při kterémž ti bude místo hudby pláč a kvílení tvých náležících;
ona pak s tebou jediný skok z tohoto světa až na onen učiní. To bude
vlastně slouti kratochvíle, že totiž v krátké chvíli, ba v okamžení se
to stane.
Po tanci musí takovéto mocné rozjímání o svatých věcech
následovati, kteréž by nebezpečná, oplzlá myšlení a pokušení, z tanečních
marností snad povstalá, přetrhlo a ven ze srdce vypudilo. Ostatně Pán Bůh sám
ti mnohem lepších vnukne, jestli jeho bázeň při tobě zůstane. Obsah ↑
Střídmost jest cnost, kterážto staví se na odpor rozkoši
v jídle a v pití, a předpisuje jistou míru v jídle a pití. Protož
křesťanská duše, více nejez a nepí, nežli tvé tělo potřebuje, abys své práce a
povinnosti mohla dobře zastati a konati.
Sv. Augustin praví: „Střídmost jest ochrana mysli i
smyslů a všech údů těla, ohrada stydlivosti a čistoty, a všechněch nepravostí
zapuditelka.“
Sv. Jarolím píše: „Tuto cnost (střídmost a skromnost)
netoliko v jedení neb pití, ale v mluvení, v spasení i
v oděvu míti máš. Zpomeň, že mnoho lidí nad tebe lepších, Bohu milejších,
na menším dosti měli.“ Střídmost jest základ dokonalosti! Bez střídmosti nelze
svatým býti. Poněvadž ale netoliko střídmou, nýbrž i kající máš být, cvič se
také v postu, ujmi sobě někdy některý pokrm. Alespoň některé sousto, a
obětuj je Kristu, to jest chudému, neb co se dá chudému, přijímá P. Kristus. Půst
jest, jak dí sv. Augustin, netoliko těla neobčerstviti, nýbrž
od zlých skutků se zdržeti.
Sv. Epifan píše: “Ne proto jest nám ustanoven půst,
abychom Kristu, jenž za nás trpěti ráčil, jakousi milost aneb dobrodiní prokázali,
nýbrž abychom utrpení Páně, jenž za nás převzal, k našemu spasení
vyznávali, a abychom posty svými Bohu za hříchy své zadost činili.“
Půst jest potřebný kajícím i spravedlivým, jak dí sv. Jan
Zlatoústý řka: „Posti se, že jsi zhřešil, posti se, aby jsi nehřešil! Posti
se, aby jsi milost od Boha obdržel, posti se, aby jsi milost Boží neztratil.“
Půst nemocné uzdravuje, vlhkosti těla vypuzuje, pokušení ďábelská
a nečistá myšlení zahání, žádosti tělesné udusuje, mysl osvěcuje, srdce
vyčišťuje, slovem: člověka andělům podobného činí a k Bohu přivádí. Obsah ↑
Nábožná duše cvič se v střídmosti. Krom ustanoveného času
k jídlu, nepožívej pokrmu ani nápoje. Po stkvostných a drahých krmích
netouží, na sprostých a obyčejných přestaň. Pakli někdy něco stkvostnějšího
okusíš, požívej toho s takovým úmyslem, jakobys v sobě chovala svého
milého Ježíše. Nepožívej pokrmu a nápoje nikdy do neslušné sytosti.
Cítíš-li v sobě nezřízenou žádost po jídle a pití, ihned ji
pojmi na uzdu, a obrátivši oči k Bohu, rci: Ne pro mne, ale pro
Tebe; pro to samé chci jísti a píti, abych se posilnila k větší cti a
slávě Tvé Božské velebnosti. Jez a pí proto, že Bůh chce, ne pak tvá
nezřízená žádost. Nikdy v žádném pokrmu a nápoji rozkoš nějakou nehledej,
jedině v Bohu, pramenu všeho dobra.
I svatí mnohé násilí si činit musili, aby nestřídmost přemohli.
Sv. Augustin o sobě píše: „Tomu si mne naučil, Pane, abych krmi
jako líku užíval. Ale chtě své potřebě zadost učiniti a pojísti do sytosti,
vidím, že mi ouklady činí má nezřízená žádost a nešťastná duše pod zástěrou
posilnění rozkoš. A kdož jest, Pane, aby něco maličko nepřekročil meze potřeby?
Kdo jest takový, veliký jest, nechať velebí jméno Tvé. Já takový nejsem, neb
člověk hříšný jsem.“ Tak píše sv. Augustin v knize
svého vyznání.
Nejsladší Ježíši! Jenž jsi studnice vod živých, uhasni ve mně
nezřízenou žádost po užívání pokrmu a nápoje; dej mi takovou žížeň po
spravedlnosti Tvé, jakou jsi všem svým milovníkům dáti ráčil. Obsah ↑
Sv. Augustin praví: „Veliký a hlavní půst jest,
zdržovati se nešlechetnosti a nedovoleného světa rozkoší; toť půst dokonalý,
jak píše sv. Pavel, abychom, odřeknouce se vší bezbožnosti a světských
žádostí, střízlivě, spravedlivě a pobožně živi byli na tomto světě.“
A k tomu hned Apoštol přidává odměnu: „Očekávajíce té blahoslavené naděje
a příští slávy velikého Boha a spasitele našeho Ježíše Krista.“ (Tit. 2, 12) Chceme-li se
následovně dobře postiti, přede vším se nepravostí zdržujme.
Sv. Ambrož dí: „Toť vůle Páně, abychom se postili od
jídel spolu však i od hříchů. Tělu ukládáme zdrženlivost, abychom tím snáze duši
od nepravostí zdržeti mohli.“
Sv. Jan Zlatoústý praví: „Což platno jest, od jídla se zdržovati
a ne od hříchů?“
Hermas píše: „Takto se postívej: nedopouštěj se žádného bezpráví, a
žádosti zlé nedávej místa v srdci svém. Všecka přikázání zachovej. Cos
postem uspořil, uděluj vdovám, sirotkům a jiným chudým. Takový půst Bohu libý
jest.“
Sv. Basil veliký píše: „Aby půst chvály zasluhoval, není pouze
na tom dosti, v jídlech ujmu činiti, alebrž půst konejme, jenž jest Bohu
příjemný a milý. Pravý půst jest, nešlechetnostmi neporušenými býti, jazyk na
uzdě držeti, hněv přemáhati, žádosti, pomluvy, lhaní od sebe odvrhnouti. Od
těchto věcí se zdržovati, jest pravý půst.“
Sv. Bernard vece: „Jelikož se všichni vždy prohřešili,
nechť se oni také postí. Zrak ať se zdržuje všetečného prohlížení a vší
rozpustilosti. Sluch ať se zdržuje báchorek, neposlouchá hříšných rozprávek a
všeho marného. Jazyk nechť se zdržuje utrhačství i rouhání a všech marných a
rozpustilých slov. Ruka nechť se zdržuje všeho, cokoli zakázáno jest. I duše
sama nechť se postí, ať nejedná dle převrácené vůle své, nýbrž ať plní vůli
Boží. A takový půst se líbí Bohu.“
Sv. Augustin píše: „Aby posty byly úplné a dokonalé,
tedy co jsme sobě ujmouli, dejme chudým.“
Sv. Bernard dí: „Chceme-li, aby náš půst nezůstal na
zemi, alebrž povznes se k nebesům, tedy přičiňme postu dvě křídla, totiž
modlitbu a almužnu.“ Obsah ↑
Sv. Cyprian píše: „Postmi se bahno nepravosti vysušuje,
rozpustilost umrtvuje, žádosti jimi ochabují, nestálé rozkoše odcházejí. Půst,
rozvahou-li řízen, udušuje všechno těla bouření a přemáhá obžerství. Půst,
pokorou ozdoben, činí ze zásluhů Božích pohrdače světa. Postem objevuje se
Danielovi význam snů, a tři mládenci vycházejí neporušeni z ohnivé pece
Babilonské. Postem stává se Mojžíš hoden, čtyřiceti dnů s Pánem
v důvěrném rozmlouvání na hoře setrvati a zákon obdržeti.“
A Ninivetští, jak dí sv. Augustin, „určený den své zkázy od Prokopa
Jonáše uslyševše, ohlášeným postem ji ujíti zasloužili.“ I Spasitel postiti se
ráčil, aby nám příklad zanechal. Neni tedy pochybnosti, že posty prospívají.
Sv. Lev píše: „Což může nad půst býti účinlivějšího?
Jeho ostříháním přibližuje se k Bohu, a ďábla a jeho pokušení přemáháme.
Z postů pocházejí cudná myšlení, moudré úmysly,spasitelné rady.
Dobrovolnou trýzní umírá tělo zlým žádostem a mírní hněv. Že však ne samým
toliko postem spasení duší lze dosíci, půst almužnou doplňujme. Na cnost
vynaložme, co rozkoši odnímáme.“ Obsah ↑
Sv. Stibor praví: „Kdo by půst nechválil? Půst jest věc
svatá, skutek nebeský, brána království, obraz budoucnosti; kdo jej svatě koná,
spojuje se s Bohem, odcizuje se světu, stává se duchovním. Neboť jím se
nepravosti porážejí, tělo pokořuje, ďáblová pokušení se přemáhají.
Sv. Ambrož vece: „Půst jest život andělů, jest záhuba
viny, zničení přestupků, prostředek k spasení, kořen milosti, základ
čistoty. Tímto stupněm rychleji se přichází k Bohu.“
A sv. Jan Zlatoústý dí: „Půst jest našich duší utěšení,starců
ozdoba, mladíků vůdce, učitel zdrženlivých; každé stáří a pohlaví zdobí on co
nějaká koruna.“ Obsah ↑
Sv. Bernard píše: „Bratří, za to,
že se i dovolených věcí zdržujeme, odpouští se nám zakázané, jehož jsme se prvé
byli dopustili. Co jest to však, prominouti, co zpácháme, ne-li věčné posty
kratičkým postem vykupovati? Neboť pekla jsme zasloužili, kdež nikdy není
žádného pokrmu, žádné útěchy, žádného konce, kdež po kapce vody bohatec prahne,
ale neobdržuje. (Luk. 16) Dobrý tedy, spasitelný jest půst, jímž
se věčné muky vykupují, an se tím způsobem hříchy odpouštějí. Avšak neshlazuje
toliko hříchů minulých, jichž jsme se dočinili, nýbrž zapuzuje i budoucí,
kterých bychom se dopustiti mohli.“
Sv. Ambrož praví: „Postmi spěcháme k nebi. Neboť
posty naše jsou jakési denní zastávky, jimiž duchovně cestu konajíce, cnostmi
ducha kráčíme k nebesům.“
Sv. Augustin píše: „Nešťastná rozkoš, nešťastnější chtivost
a prostopášnost krátkou sladkostí věčnou připravuje hořkost. Zdrženlivost ale,
bdění modlitby a půst uvádějí úzkostmi překrátkými k rajským radostem!
Neboť Kristus Pán řekl: Těsná a úzká cesta jest, která vede
k životu, a málo jest těch, kdož ji nalézají.“
Sv. Ambrož dokládá: „Chceš-li křesťanem býti, musíš
jako Kristus jednati. On, jenž hříchu neměl, postil se čtyřiceti dnů, a když
v nečas jíš, an Kristus pro tebe lační? Když se občerstvuješ, an se pro
tebe Spasitel postí? Není to tedy malý hřích, zrušiti půst prohlášený.“
Sv. Stibor píše: „Mimo čtyřicetidenního postu
zachovávají také křesťané v pátek půst příčinou, že v týž den Pán
Ježíš pro nás nevyslovitelná muka trpěl a umřel; od mnohých i sobota se postem
zasvěcuje, proto že se v ten den Kristus v hrobě nalezal.
Sv. Bernard praví: „Vážnost Otců ustanovila, aby Boží hod a
hlavní svátky Svatých zbožně předcházely posty a bdění. Kdo tohoto neostříhá,
nehoden se stává, aby požíval odpočinku a plesu svátečního, a věčné slavnosti. Obsah ↑
Sv. František Salez. píše: „Naše těla, jak zbytečným
jídlem pitím obtížená, tak přilišným
postem zemdlená nejvíce v pokušení padají. Nebo první příčina je
k nečistotě ponouká, druhá pak nelibost k dobrému plodí. A jako my
tučné tělo těžce nosíme, tak zase zhubenělé těžce nosí nás. Někdy nábožný
člověk nesmírnými posty, žízní, mrskáním a jiným těla trýzněním zemdlí, že pak
mnohá nejlepší léta marně tráví a Boha svých služeb, bližního pak křesťanské
lásky zbavuje.“
A dále dí týž svatý učitel: „Půst i práce tělo krotí; protož
jestli práce tvá jest potřebnější a k slávě Boží užitečnější, tu zastupuj
místo postní. A tenť jest obecný sv. Církve smysl, kteráž nás, když buď
v službách Božích aneb ve službě našich bližních veliké práce
podstupujeme, od určitých postů osvobozuje. Obsah ↑
Sv. Ambrož dí: „Mládí jest pokleskům blízko.“ Sv. Jarolím
praví: „Nemožno jest, aby mladík tělesnými nepravostmi pokoušen nebyl.“
Sv. Polykarp napomíná: „Mládenci a panny, neúhonní buďte ve
všem, nejpředněji k čistotě prohlédajíce, proti všemu zlému na uzdu se berouce.
Nebo krásné jest odtrhnouti se od žádostí světských.“
Sv. Řehoř vece: „Zlí návykové, koho jednou uchvátili,
toho zpoutají, a denně se stávají obtížnějšími.“
Sv. Cyprian píše: „Jakož se od starců požaduje střídmost
a mravů dokonalost; rovněž tak jsou mladíci povinni prokazovati poslušnost.
Jakož se nenajde ovoce na stromě, na kterém se prvé neobjeví květ; rovněž tak
nelze, aby kdo v stáří náležité cti došel, kdo se v mládí nějakou
kázní a cvičením nenamáhal.“
Zvláštní jeho okrasa. Sv. Ambrož praví:
„Stydlivost,jsouc sice všem věkům, osobám, časům a místům příhodna, ale
především sluší jinochům a věku mladistvému. Josefa Egyptského stydlivost tak
byla veliká, že lapen od ženy, raději chtěl utíkaje v rukou jejich roucha
zanechati, nežli svůj stud odložiti.“
Sv. Bernard píše: „Coť milování hodnějšího nad
jinocha stydlivého? Stydlivost mravů jaktě to krásná a jak stkvoucí perla
v životě a v obličeji jinocha; ona jest zapuditelka zlého, hájitelka
přirozené čistoty, zvláštní oslava svědomí a dobrého jmena ochranitelka.“
Sv. Ambrož dokládá: Dobrým mladíkům přináleží míti bázeň
Boží, snášeti se s rodičemi, starce v poctivosti míti, chrániti
čistotu, milovati pokoru, dobrotu a stydlivost. Toť věku mladistvého okrasy.“ Obsah ↑
Sv. Ambrož píše: „Šedivá hlava již sama o sobě
mravopočestnost káže a k cnosti vzbuzuje. Avšak ne bdělost vlasů, ale
mravů skvělost chvály jest hodna.“
Sv. Jan Zlatoústý praví: „Šediny jsou tehdáž ctihodnými, když tak
jednají, jak jim přísluší. Jestliže si však stařec po mladicku počíná, více se
mladíkům směšným stává.“
Bl. Tomáš Kemp. vece: „Marnost jest, dlouhého života sobě
žádati, o cnostný však život málo dbáti. Co platno, dlouho živu býti, když se
tak málo polepšujeme. Ach, dlouhý život nepolepšuje vždy člověka, ale
častokráte více jeho viny množí.“
Sv. Ignác z Loyola říkával: „Ani mrtvením
těla, ani krocením vášní, ani pokáním nebuď ukládáno k stáří, jenž i nejisté
jest, i přítomnosti nesnese.“
Sv. Jarolím píše: „Stáří přináší s sebou mnohou
výhodu, i všelikou nehodu. Výhody jsou tyto: Vysvobozuje nás od rozkoší
nenasytných, zmírňuje obžerství, mírní hněv, rozmnožuje moudrost, udílí
zralejší rady. Nehody pak, jakéž stáří působí, jsou: Časté nemoci všeliké, mdlý
zrak, třesoucí se ruka, zbavení zubů a mezi jídlem padající.“ Obsah ↑
Sv. písmo praví: „Jest zajisté stud, kteříž uvozuje
hřích; o jest stud, kterýž uvodí slávu a milost.“ (Ekkl. 4, 25) Načež dí sv.
Alfons Liguori takto: „Jeť tedy dvojí druh studu, jeden svádí člověka
k hříchu, a to jest právě onen stud, kterýž tě zavádí, abys hříchy své ve
zpovědi zamlčel. Druhý stud pociťujeme vyznávajíce hříchy své, a ten působí, že
se již zde na zemi v milost Boží vracíme a nápotom v nebi věčnou
slávu dosahujeme.“ V ten smysl praví sv. Augustin, řka: „Milost a slávu
přivádí stud, když se kdo za svou nepravost rdí a pokáním se v lepšího
proměňuje.“
Pravého studu chvála. Sv. Cyprian píše: „Stydlivost jest
oslavou těl, ozdobou mravů, základem čistoty. Tak nás Pánu schvaluje,
s Kristem spojuje, nedovolené žádosti z oudů vyhání, pokoj
v naše tělo uvádí a oblažuje.“
Sv. Bernard praví: „Nevím, zdaž se čeho nalezá, coby mravům
lidským větší ozdoby udílelo jako stydlivost. Onať je sestrou zdrženlivosti,
zardění před každou urážlivou řečí a rozpustilostí, jest pečetí nevinnosti,
znamením jemné, citlivé duše. Ano stydlivost prokazuje se v mysli
člověka tak prospěšnou, že i ti, kdož se nebojí hřešiti, přece se rdějí,
bývají-li viděni, dle slov Páně: „Každý zajisté, kdož zlé činí, nenávidí
světla.“ (Jan 3, 20) Takovýto stud zapuzuje zahanbení a zaopatřuje slávu, ješto
hříchů buď docela ani nepřipouští, aneb zpáchaný jistě kajícností kárá a
vyznáním odstraňuje.
Stud ostříhej! Sv. Stibor napomíná: „Stud pilně na
tváři své zachovávej, rozpomínaje se na hříchy své. Styď se připomínati hřích
svůj s pochloubáním, ale připomínej jej s lákáním a přílišným
želením.
Sv. Ambrož praví: „I v očích nalézá se stydlivost,
tak sice že ženská mužských ani viděti ani od nich viděna býti nechce. Zuzana
za těžší pokládala ztrátu stydlivosti nežli ztrátu života.“
Budiž vždy stydlivý(á) v jednání a v obcování
s druhým pohlavím, i sám (a) před sebou. Nic nestoudného nemysli, nemluv a
nečiň. Pomni, že tebe vidí Bůh i anděle strážce. Obsah
↑
Sv. František Salez píše: „Čistota jest všech cností ozdoba a
lilium. Ona lidi blízké andělům činí. Nic není pěkného, krom co čistého.“
Sv. Augustin praví: „Proto ráčil Pán Ježíš na svět přijíti
s údy častými panenskými, i sám panický život vedl, aby ukázal, že původem
čistoty jest Bůh.“
Její veliká vznešenost a chvála. Sv. Jarolím dí: „Slyň cností
jakou-koli, vyznamenávej se skutky jakýmikoli; jestliže čistoty nemáš,vše po
zemi vláčíš.“
Sv. Řehoř VII. píše: „Ostatní cnosti bez čistoty nemají u
Boha ceny, jakož ani čistota bez ostatních cností.“
Sv. Alfons Liguori vece: „Všecko bohatství, vznešenost a
důstojenství tohoto světa jest ničím u přirovnání k duši čisté.“
Sv. Efrem jmenuje svatou čistotu životem ducha; sv. Petr Damian
nazývá ji královnou cností a sv. Cyprian: dosažením vítězství.
Sv. Stibor píše: „Zdrženlivost a čistota člověka
připodobňuje Bohu. Kdež ta přebývá, tu i Bůh přebývá; čistota člověka do nebe
uvozuje, čistota království nebeské zasluhuje.“ Neb dí Pán
Kristus: „Blahoslavení čistého srdce; neb oni Boha uzří.“ (Mat. 5,8)
O čistotu pečuj, nijakž tělo nepoškvrňuj. Sv. Cyprian
praví: „K zdrženlivosti pokladu hledíce, straňme se všeho, coby mu škodno
a záhubno bylo.“
Hermas píše: „Každé tělo, které čisté a bezouhoné shledáno, vezme odplatu
svou. Zachovávej tělo čisté a neposkvrněné, aby duch, jenž obývá v něm,
jemu svědectví dáti mohl. Usiluj, abys ani ducha, ani těla svého nepoškvrnil.
Oboje tedy chovej čisté a abys neužíval je v rozkoši nějaké. Nebo tělo své
zprzně, poškvrníš tím i Ducha svatého, a nebudeš žíti.“
Sv. Cyril Jeruzalemský píše: „Sláva čistoty nebudiž nám
neznáma, šetřmeš těl, jenž co slunce stkvíti se mají. Pro malou rozkoš
nepoškvrňujme to tělo. Neboť krátký jest hřích, stud pak z něho
pocházející jest dlouhý a věčný.“
Sv. Stibor praví: „Zlí duchové vědouce, že jest čistota
okrasou duše, jí že se člověk zásluhám andělským vyrovnává, z nichž oni
vypadli jsou: bledou závistí zachyceni, vnukají smysly tělesnými žádost a
skutek vilnosti, aby kleslou duši s výše nebeské dolu strhli, a
přemožených s sebou v chloubě do pekla odvedli.“
Sv. František Salez vece: „Čistota jest každému stavu potřebná
prospěšná. Každý dle stavu svého má čistotu ostříhati. Panny a panicové
nejoutlejší čistotu míti mají, kterouž by všechna všetečná myšlení ze srdce
zapuzovali a ty nejmenší nečisté rozkoše si zošklivili, jakožto hovadské.
Vdovci a vdovy nemají sobě obraz minulých rozkoší v mysli představovati,
ani po budoucích kocháních bažiti. Naposledy též manželům jest opravdu čistoty
potřeba. Svatá Kateřina Senenská mnohé zatracence viděla proto hrozné
muky trpěti, že svaté manželství nectným užíváním poškvrnili. Neboť i
v manželství stud a počestnost se zachovati má, tak aby vůle
k ničemuž, než co by ctného bylo, nesměřovala,a mírně práva manželského
užívala. – Zdrženlivost se tedy vždy schvaluje.“
Sv. Augustin (De bono conjug cap. 3.) píše: „Manželské
obcování za příčinou plození jest bez viny; za příčinou nasycení tělesné
žádosti, přec však manželům pro věrnost lože, všední má vinu: cizoložství pak
neb smilství smrtelnou (těžkou) má vinu. A protož lepší jest zdrženlivost i
v manželstvu, než i samo manželské obcování za příčinou plození.“ Tak píše sv.
Augustin. Obsah ↑
Prostředky k zachování čistoty. *)
*) V knize „Útěcha kající duše“ najdeš dvacatero
mocných prostředků k vystříhání se hříchů a k setrvání
v dobrém... a mnoho jiných spasitelných naučení. Tuto utěšenou knihu tobě
radím obstarati, jest každému křesťanu, zvlášť ale kleslým duším velmi
prospěšná. K dostání u Bedřicha Stýbla v Praze.
Čistota jest ten poklad, o kterémž sv. Pavel dí, že ho máme
v nádobách hliněných a křehkých. A ovšem těla lidská jsou křehkým
nádobám podobná.
Sv. František Salez píše: „Jako ovoce, dokud celé bez úrazu
jest, snadno se zachovati může –: ale nakousnuté sotva jináč zachováš, leč do
cukru a medu zadělané. Tak čistota ještě neporušená snadně se zachovati může:
ale jednou na celosti uražena, jináč ne, krom velikou pobožností jakožto pravým
duchovním cukrem.“
Mocný prostředek k ochránění v pokušení k nečistotě
jest modlitba, praví sv. Řehoř Nysenský. Avšak již se moudrý Šalamoun
pronesl: „A jakž jsem zvěděl, že jinak nemohu býti zdrženlivý, leč by mi to
Bůh dal; přistoupil jsem k Pánu, a prosil jsem ho.“ (Moudr. VIII,
21.)
Sv. Alfons Liguori dí: „Čistota jest cnost, k jejimuž
vykonávání, Bůh-li nám nepřispívá, naše síla nepostačuje. Bůh však udílí tuto
sílu jedině tomu, kdož ho o ni prosí.“
Podobně radí sv. Efrem: „Se vší snahou Boha pros, aby ti ráčil
uděliti ducha úplné čistoty, jímž by ses uvaroval úkladů ďáblových, též i
nočních proti vůli své poškvrnění.“
Kasiodorus praví: „Šestero jest, co čistotu udržuje
neporušenou, totiž: střídmóst, činnost, přísný život, krocení smyslův,
počestná, řídká řeč, vyhýbání se příležitosti, i osobě, i místu, i času.“
Drž na uzdě smysly své. Sv. Bonaventura
radí: „Všemožným způsobem bdi nad zrakem svým i nad všemi tělesnými
smysly, tak abys sobě nežádal ničehož věděti, slyšeti aneb pocítiti, leč co pro
duši tvou je psáno.“
Sv. Alfons Liguori praví: „Že zbožný Job učinil smlouvu
s očima svýma, nikdy nepohleděti na osobu druhého pohlaví, a byť to i
ctihodná byla panna, věda, že se z pohledu zlé rodívají myšlénky.“
A tou příčinou nabádá nás sv. písmo: „Nevzhledej na
pannu, abys snad nepohoršil se příčiny ku pádu svému nenalezl na kráse její.“ (Ekkl. 9, 5)
I tobě praví panno týž Duch svatý: Nehleď na
mládence, abys pro jeho krásu nezahynula. Nepraví: že vycházejíc
nemáš mládenců viděti, ale praví: že na žádném z nich nemáš očí svých
pozastavovati, že nemáš požádati aneb chtíti požádána býti. Ach, jak velmi
mnozí pro patření na druhého pohlaví tváře, neuzří Božské tváře. Odvrať očí
svých od marnosti.
Sv. Filip z Neri radí: „Žádný se nedotýkej
jeden druhého, ani žertem.“
A sv. Bernard dokládá: „Hmatem se oheň vilnosti i malou
příčinou rozněcuje, a hned-li se jím nepohrdne, v brzku celé tělo
podpaluje.“
Sv. František Salez píše: „Smilnost jest, nestydaté věci
viděti, slyšeti, mluviti a jich se dotýkati, pakli se k tomu srdce
přikládá a v tom zalíbení má. Pobožná duše má býti čistá poctivá a
neporušená v rukou, v ústech, a po očích a v všem těle.“
Hleď, abys a hříších proti čistotě ani nemluvil(a),
neposlouchal(a), nečetl(a), leč bys musel(a) z povinnosti. Nechval krásy
ani příjemných mravů jiného pohlaví. Zapomeň na něm jako zapomínáš na jiné
věci, do kterých ti nic není; poněvadž mysliti na osoby druhého pohlaví může
být věc zlá, a bývá začasté; neb kdo na stvoření nezřízeně myslí, dá jemu místo
ve svém srdci a učiní křivdu Stvořiteli, na něhož by mysliti a jehož by samého
vždy ve srdci svém nositi měl.
Jeden svatý Otec praví: „Pokušení začíná s duchem, a
skončívá se s tělem; chytrý ďábel zavádí s počátku k lásce
cnosti, pak k lásce osoby, a konečně zaslepuje a přivádí ku pádu.“
Vystříhej se všemožně zlých příležitostí. Svatý Filip Neri
radí: „S osobami druhého pohlaví nemějte žádné důvěřné spolčení, a byť
by i vaše příbuzné byly. Nespolehej se nikdy sám na sebe; byť bys velkou
zkušenost měl, přece se vždycky zlé příležitosti varuj.“
Sv. Stibor píše: „Budeš-li s hadem obývati,
nebudeš dlouho bez škody; stoje blízko u ohně, bys pak i železný byl, však
někdy se také rozhřeješ a rozpálíš. Jsi-li blízko u nebezpečenství jakého, nebudeš
dlouho bez nějakého uražení. Častotou v brzku hřešívá člověk.
Sv. Alfons Liguori praví: „Na příklad nešťastného Šalamouna
měl by každý pohlížeti s třesením; neboť on, prvé Bohu tak milý, že skrze
jeho ústa i Duch svatý mluvil, klesl ve svém stáří obcováním s pohanskými
ženami tak hluboko, že se i modlám klaněl.
(III. Král. 11, 4)
„To pak není nic divného,“ praví sv. Cyprian; „neboť je to
snad možném uprostřed plamenů se nalézati, a při tom se přece nepopáliti?“
Sv. Bernard dokládá ještě k tomu, že by méně
třeba bylo k tomu, mrtvého vzkřísiti, nežli s ženou tovaryšiti,
neustále s ní býti, a při tom nepoškrněným zůstati, se neprohřešiti.“ (Serm. 65. in
Cant. n.3.)
Chceš-li tedy bezpečným býti, chraň se zlých příležitostí.
Též velmi prospěje, v čas pokušení představiti sobě Pána
Krista v jeho umučení, buďto u sloupu zbičovaného aneb na kříži visícího,
a slyš, co k tobě mluví: O člověče! Já jsem plný ran a bolestí, a ty
rozmýslíš po rozkoši? Já trpím za tvé hříchy, a ty bys chtěl poznovu hříchy
svými mé muky obnovovati? – Znamenej se sv. křížem, a rci: Ježíši a
Maria, neopouštějte mne, pomáhejtež mi nad pokušením svítěziti. Nadějí chci
umříti nežli hřešiti.
Přistup často k svaté zpovědi a k sv. přijímání, své
pokušení duchovnímu otci důvěrně odkrej, a jeho radu uposlechni. Buď věrným
ctitelem Marie Panny. Mrtvi tělo své postem i jiným způsobem, a často čítej
v nábožných knihách. Obsah ↑
Proč Bůh nečistá myšlení na srdce
dopouští.
1. Aby skrze časté odpírání
křesťanské navykli čistotu hledati a ji milovati.
2. Aby všelikou nečistotu
v ošklivosti míti se učili.
3. Aby poníženi byli a pokorně o sobě smýšleli –: tak se dálo se sv. Pavlem.
4. Abychom ustavičně v bázni Boží živi byli.
5. Abychom svou slabost a ničemnost poznávali.
6. Abychom před všelikerou příležitostí k nečistotě utíkali.
7. Abychom poznávali, jak velmi milosti Boží potřebujeme.
8. Aby tím způsobem Bůh nás tím více čistil od podobných hříchů dříve zpáchaných.
9. Abychom bez přestání se modlili a Boha se nikdy nezpouštěli.
10. Abychom měli čím sobě větší slávu
v nebi zasloužiti.
11. Aby ďábel, jenž nás pokouší, byl
zahanben.
12. Aby náš anděl strážce
z vítězstvím stálého byl obveselen.
13. Abychom s těmi, jenž podobná
pokušení mívají, outrpnost míti se naučili, a uměli jim raditi.
14. Abychom poznávali přítomnost
milosti Boží v nás, kterážto činí, že takové myšlení v nenávisti máme
a pokušení ta přemáháme.
15. Abychom po dosáhlém vítězství
potěšení býti mohli, a k přijetí větších milostí způsobnější učinění byli. Obsah ↑
Sv. Cyprian píše: „Což máme jiného
na světě, leč každodenně boj proti ďáblu. Duch lidský ode všad ďábelským
pokušením bývá oblehnut. Jest nám sestávati se s lakomstvím,
s necudností, s hněvem, se ctižádostí.“
Sv. Bernard praví: „Ďábel vnuká
nedovolená hnutí, pobuřuje chlípnost a tělesné žádosti, připravuje hříšné
příležitosti, udržuje hněvy, zdvíhá boje, láká k obžerství, způsobuje
závist. Kamkoli se obracím, nikde není bezpečnosti. I co chlácholí, i co
zarmucuje a obtěžuje, všeho se lekám; hlad i občerstvení, sen i bdění, práce i
odpočinek bojují proti mně.“
A sv. Řehoř dokládá: „Že nás ďábel
pokouší netoliko skrze sebe samého, nýbrž i skrze lidi, jenž s námi
obcují.“ Obsah ↑
Nikdo a nikde není před pokušením bezpečen.
Bl. Tomáš Kemp. píše: „Pokud na světě
živi jsme, bez kormoucení a pokušeni býti nemůžeme. Nikdo není tak dokonalý a
svatý, aby někdy pokušení nemíval, a my dokonce bez nich býti nemůžeme. Není
stavu tak svatého, aniž místa tak soukromého, kdež by pokušení se nenacházelo.
Není člověk docela bezpečen před pokušením, dokud živ jest, poněvadž v nás
to jest, z čeho pokušení pochází od oné doby, co jsme se v tělesné
žádosti byli zrodili. Sotva jedno pokušení aneb protivenství odchází, již druhé
nastupuje; a tak vždycky budeme míti co trpěti, jelikož jsme pokladu své první
blaženosti pozbyli. Avšak těm, kterýž v pokušeních obstáli, zalíbena jest
útěcha nebeská. Kdo svítězí, dí Hospodin, dám jemu jísti z dřeva
života.“ Obsah ↑
Pokušení samo v sobě není hříšné, jest spíše potřebné a prospěšné.
Sv. Efrem praví: „Ty, jenž se o
život věčný ucházíš, odpírej hříchu a nelekej se návalu pokušení. Pokušení
pranic neporaní vojína statečného.“
Sv. František Salezský vece: „Jeť to jisté znamení, že lupič ještě v domě
není, dokudž zvenčí klepá (tluče, doráží), rovným způsobem jest to též zjevnou
známkou, že se duše v stavu milosti Boží nalezá, dokudž ještě ďáblem
pokoušena bývá.“
Sv. Jan Zlatoústý píše: „Jakož oheň
neškodí zlatu, podobně neškodí pokušení duchu šlechetnému a nábožnému. Co se
přihází zlatu ohněm? Čistí se. Co přináší svízel tomu, když jej přetrpěl?
Trpělivost. Povznáší ho, činí horlivějším, duch jeho se více sebéře a učí se
lépe panovati nad tebou.“
Čte se o mládenci, jenž pokušením těla
neustále soužen byl. Otec duchovní jeho vida jeho
proto tesklivého, pravil mu: „Synu můj! žádáš-li, abych Boha
prosil, by tě toho silného pokušení zbavil, jenž tě neustále nepokojí?“
Nábožný panic ale odpověděl: „Ne, otče! Já
sice obtížnost toho pokušení cítím, ale já poznávám také prospěch z něho;
neb já se s milostí Boží při tom v rozličných cnostech cvičím. Co tak
pokoušen jsem, modlím se více a horlivěji než jindy, bdím více a činím sobě
násilí, tělo mé všelikým způsobem mrtvím a tresci. Lépe jest tedy, můj otče!
Boha prosit, aby mi svou milostí přispěl, abych to pokušení trpělivě nesl a tím
způsobem vzbuzován byl, prospívat v dokonalosti křesťanské.“
Sv. Ambrož praví: „Sám Bůh, všeho
Ředitel a Pán, se vším andělův množstvím pozoruje doje tvého, a věčnou tobě
proti ďáblu bojujícímu připravuje korunu.“
Sv. Proper vece: „K velikému
věřících prospěchu jest ponechána příčina bojů, aby se svatost nevypínala, když
mdloba tepána bývá.“
Ctihodný Beda píše takto: „V hříchu-li sobě
oblibovati a k němu svoliti nechceme, ač nás nepřítel ponouká, přispívá
nám samo pokušení k vítězství, jímž bychom zasloužili korunu života
obdržeti.“
A sv. Bernard ujišťuje: „Že pokaždé,
kdykoli nad nějakým pokušením svítězíme, novou korunu si vydobýváme.“ Obsah ↑
Ďábel nechtícím uškoditi nemůže, neboť jeho moc jest obmezena.
Svatý Jan Zlatoústý praví: „Ďábel může zlého
vnukati, nutiti ale k hříchu nemůže.“
Sv. Bernard dí: „Slabý jest
nepřítel náš, kterýž nepřemáhá nikoho, leč toho, kdo sám chce. – Pokoušlivé
hnutí může v tobě ovšem nepřítel pozdvihnouti, na tobě však, na tvé vůli
to, svolení dáti aneb odepříti. V tvé moci to, chceš-li, můžeš ze svého
protivníka učiniti svého služebníka, jenž by ti ve všem napomáhal
k dobrému. Jen nesvoluj jeho vnukání, a kolikrát se mu zprotivíš, tolikrát
korunován budeš.“
Sv. Augustin píše: „Jako řetězmi
spoutaný pes, nemoha nikoho pokousati, leč toho, kdo se k němu sám
přiblíží: tak podobně ďábel nemůže nikomu uškoditi, nemůže k hříchu
přinutiti, leč kdo se jemu hříšnými žádostmi a rozkošemi poddá. Štěkati může,
ponoukati může, pokousati ale nijak nemůže, leč chtícího.“
A dokládá týž sv. Otec: „Ďábel chce
uškoditi, ale nemůže, poněvadž jest síla jeho moci vyšší podřízená. Nebo kdyby
ďábel tak mohl škoditi, jak chce, žádný spravedlivý by nezůstal.“
A sv. Ambrož dí: „Věz, že ďábel
bez božského dopuštění uškoditi nemůže: abys se nebál více ďábla nežli uražení
Boha.“ Obsah ↑
Kterak a proč
býváme pokoušeni?
Ctihodný Beda praví: „Pokušení děje se
způsobem trojím: vnukáním, oblibováním, svolením. Vnukáním nepřítele,
oblibováním pak neb i svolením naší křehkosti.“
Sv. Alfons Liguori píše: „Že pokušení
nikdy nepocházejí od Boha, nýbrž od ďábla aneb od naší vlastní hříšnosti; sv. písmo dí: „Bůh sám nemůže
pokoušín býti; On pak žádného nepokouší.“ (Jak. 1, 13) Nic však méně
dopouští Bůh časem, že právě ty duše, jež nejvíce miluje, nejprudším podléhají
pokušením; a to za tou příčinou, aby tím lépe poznaly, jak křehké jsou samy ze
sebe, a jak příliš milosti potřebují, aby neklesly. Bůh dopouští též pokušení,
bysme, čím více od věcí pozemských se odloučivše, tím horlivěji po jeho
spatření v nebesích toužili. Bůh na nás dopouští pokušení také proto, aby
nás v zásluhách bohatšími učinil, jakož bylo praveno
Tobiášovi: „A že jsi byl příjemný Bohu, protož potřebí bylo, aby pokušení
zkusilo tebe.“ (Tob. 12, 13)
Sv. Augustin píše: „Život náš
v putování tomto nemůže býti bez hříchu a bez pokušení, poněvadž prospěch
náš pochází z pokušení; aniž kdo sebe poznává, leč byl pokoušín; aniž může
býti korunován, leč svítězil; aniž může svítěziti, leč byl bojoval; aniž může
bojovati, leč měl nepřítele a pokušení.“
Sv. Basil praví: „Připustil-li
Bůh, že kdo upadl v pokušení, stalo se to, aby v dobrém vytrval, a
vůli Boží modlitbou vyžádati se učil.“ Obsah ↑
Přemáhejme pokušení hned z počátku.
Sv. František Salezský radí: „Pokušení míti
nežádej; byloť by to zajisté, Boha všetečně pokoušeti: nýbrž hotov srdce své
k udatnému, když přijdou, jim odpírání.“
Bl. Tomáš Kemp. píše: „Bdíti musíme,
zvláště s počátku pokušení; poněvadž nepřítel tehdáž snadněji přemožen
bývá, když se mu ke vchodu naší mysli přístupu nedá. Přicházíť na mysl nejprvé
myšlénka prostá, potom mocné obrazu představení, na to pak oblíbení a zlé
hnutí, konečně svolení. Tak poznenáhla zlý nepřítel docela vchází, jestli se mu
na odpor nestaví hned s počátku. A čím déle člověk s odporem váhá,
tím více sám v sobě slábne den ode dne, a tím mocnější nepřítel nad ním se
stává.“ Obsah ↑
Zbraň a prostředky proti pokušení.
Sv. Stibor radí, tolikrát
modlitbě se oddati, kolikrát nějaké pokušení na nás doráží jelikož častá
modlitba náběh nepravosti zničuje. Neboť když se kdo modlí, přivolává
k sobě Ducha svatého. Tento pak kam přijde, ihned odtud ďáblova pokušení
prchají.
Podobně sv. Alfons Liguori praví: „V pokušeních,
jenž na nás dorážejí, modleme se, aby nás Bůh z nich buď vysvobodil, aneb
alespoň pomoc svou udělil, abychom jim zdorovali. Takto-li se modlíme, můžeme
ujištěni býti, že nám Bůh v odpírání jim přispěje.“
Sv. Augustin radí, kdykoli ponouká
a láká nás nějaké nečisté myšlení, abychom ihned k ranám P. Ježíše se
utíkali a jeho umučení sobě rozjímali.
Pamatuj na vševědoucnost a všady přítomnost Božskou. Pomniž na smrt, soud, peklo, a na věky nezhřešíš.
Sv. Řehoř praví: „Považ to, co
nyní miluješ, jaké bude po smrti, a zhroziv se toho, miluj Boha Stvořitele
svého.“
Varuj se zahálky, vždy se něčím užitečným zanášej.
V pokušení k hněvu neb ku
smilstvu aneb proti víře nedávej se do rozjímání neb do hádky, ale hned se
z něho vyrážej.
Bez pomoci Boží nelze nám pokušení
přemoci; proto k Bohu se utíkejme.
Sv. Alfons Lig. praví: „Vidíme-li sebe
v pokušení, k Bohu své útočiště beřme, pokorně a důvěrně volajíce
k němu: „Bože, ku pomoci mé vzezři! Pane, ku pomoci mé pospěš! Modlitba
nám vítězství zaopatří, byť se veškeré peklo bouřilo proti nám.“
Sv. Jan Zlatoústý dokládá: „Nemá, kdo kleje,
výmluvy žádné, poněvadž modliti se opomenul, nebo kdyby se byl modlil, nebyl by
přemožen býval. Nebo Pán náš bojuje spolu s námi a ruku nám podává a spolu
podporuje, abychom v boji vytrvali a svítězili, aby nám neuvadnou podal
korunu.“ Obsah ↑
O srovnání vůle své s vůlí Boží.
Srovnáš vůli svou s vůlí Božskou, když to chtíti, po tom toužiti, to za dobré míti budeš, co chce Bůh.
Kristus Pán praví: „Nestoupil jsem
s nebe, abych činil vůli mou, ale toho, kdož mně poslal.“
Načež sv. Cyprian dí: „Poněvadž Syn
poslouchal jest, aby činil vůli Otce: čím více služebník má poslouchati, aby
činil vůli Boží.“
K tomu nás též napomíná miláček Páně
sv. Jan, řka: „Nemilujte světa, ani toho, což na světě jest. Kdo činiti bude vůli
Boží, trvá na věky, jako i Bůh zůstává na věky.“
Sv. Alfons Liguori píše: „Neustále musíme prositi Pána, aby nám svatou vůli svou poznati dal,a k jejímu plnění nám dopomáhal: „Nauč mne činiti vůle Tvé!“
Vůli svou vůli Boží vždy
podrob. Sv. Ambrož vece: „Uč se Bohu býti podrobeným, abys
nevolil, co sám chceš, nýbrž o čem víš, že se to Bohu líbiti bude.“
Sv. Alfons Liguori praví: „Duše Bohu oddané
jsou spokojeny, byť by i chudými byly. Jsou spokojeny, ať jim sladké neb trpké
věci sesýlá, dobře vědouce, že to, co jim prospívá k spasení, to nebeský
Otec na ně sesýlá. Nechť je zima nebo horko, nechť prší aneb bouří, kdo
s vůlí Boží spojen, volá vždy: vše toto jest mi vhod, to vůle Boží_
Přijde-li nějaká ztráta, protivenství, nemoc, ano přiblíží-li se i smrt,
takováto duše zvolá s veselím: vše toto i samou smrt ochotně přijímám,
neboť Bůh to tak míti chce.“
Čte se v životech praotců, že jistý rolník vždy na svých polích více než ostatní klidil. Otázán byv, jakým by se to přiházelo způsobem, odpověděl: „Tomu se pranic nedivím, jelikož mám vždy povětrnost takovou, jakou sobě přeji.“ – Kterak to? Zněla otázka další. „Proto,“ odvětil, „poněvadž sobě nikdy nepřeju povětrnost jinou, než kterakou Bůh chce, a ješto chci, co Bůh chce, dává mi osení, jaké já chci.“
Bl. Tomáš Kemp. praví: „Za tu malou vůli, od kteréž nyní dobrovolně upouštíš, budeš v nebi na vždy svou vůli míti.“
Sv. Augustin vece: „Tvé vůli
zůstavil Bůh, komu bys připravil místo: Bohu aneb ďáblu. Kdo místa obdrží, týž
i panovati bude.“
Sv. Vincenc Jerarský dí: „Kristus zove
všechny, řka: „Pojďte ke mně všichni, a já vás občerstvím.“ – S druhé
strany praví ďábel: „Pojďte ke mně, a já vás nakazím a zhubím.“
Načež dí bl. Tomáš Kemp.: „Pokud sám, co si
raději vyvoliti máš: kratičký čas s neduživým Lazarem trpěti a
s Kristem se věčně radovati, anebo kratičký čas s boháčem zdravým
hodovati, náhle umříti, do pekla se dostati, a s ďábly muky neuhasitelného
ohně trpěti. Moudrému jen napověděti třeba.“
Sv. Bernard praví: „Ustaň vlastní
vůle, a nebude pekla. Neboť co medle bude mučiti oheň onen, neli vlastní vůli?
Zajisté, svévole proti Bohu bojujíc, vzpírá se proti Němu. Onat to, jenž o ráj
připravuje, peklo obohacuje, krev Kristovu maří, a svět vládě ďáblově
podmaňuje.“
Sv. Efrem radí: „Vší snahou vůli
vlastní se protiv, poslouchaje rady těch, kdož Boha se bojí, a s milostí
Boží potřeš hlavu drakovu.“
Sv. Vavřinec Justinian dokládá, že vše, zač
prost, obdrží, kdo Bohu svou vlastní vůli obětuje. Ano, i Hospodin sám
slibuje tomu, kdo se své vlastní vůle odřekne, že ho nad zem
povýší a v nebeského člověka promění: „Nebudeš-li činiti
vůle své: tehdy kochati se budeš v Hospodinu, a vyzdvihnu tě na výsosti
země.“ (Izai. 58, 13) Obsah ↑
O dobrém úmyslu při všech věcech.
Ve všech věcech, v prácech, slovích
a myšlení, ve všem hnutí duše i těla patř na samou vůli Boží, a proto pracuj,
mluv, mysli, že Bůh chce, že jest toho hoden pro svou nestihlou dobrotu, že se
mu to bude líbiti. Kdo všecky věci začíná a koná s dobrým úmyslem, ten
jest, jenž se stále modlí.
Milá duše, co živa budeš, nečiň ničeho sama pro sebe, ani pro rozmnožení milosti Boží, ani pro rozmnožení věčné slávy, ale vše čiň k větší cti a slávě Boží. Nejdokonalejší a Bohu nejmilejší úmysl jest, vše činiti, mluviti a mysliti z pouhé lásky Boží. Toho úmyslu se nejvíce drž.
Takový úmysl měl vždy Kristus Pán, předůstojná matka jeho Maria a všickni svatí. Oni vše činili, myslili, z lásky k Bohu Otci svému, protož nevyslovitelný poklad sobě i celému světu zasloužili.
Dobrý úmysl jest podobný slunci; jako slunce tmu ve světlo obrací, tak dobrý úmysl i skutky u světa opovržené působí hojné odplaty věčné.
Sv. Alfons Liguori praví: „Vše, co kdo
činí, nechať pouze pro Boha činí. Takovýto dobrý úmysl bývá duchovní alchymii
nazýván, poněvadž skutek dobrým úmyslem vykonaný v zlato se proměňuje, a
to platí i o činech těla, jako je práce, jídlo, spaní atd. A tím více je
třeba duchovní skutky jedině s tím úmyslem konati, abychom se
jimi zalíbili Bohu, a ne proto, abychom od jiných ctěni a chváleni byli, aneb
sami sobě v tom libovali, nýbrž k větší cti a slávě Boží vše konali i
podnikali: neboť jinak vše na ztrátu přichází a mnoho odměny spíše za to
dojdeme trestu.“
Proto dí sv. Stibor: „Takovýť bude
skutek tvůj, jakýž při tom byl i úmysl tvůj. Neb Jakým úmyslem se co děje,
takovýmť to Pán Bůh přijímá.“
Čím pak častěji dobrý úmysl obnovíš, tím větší slávu budeš v nebi míti, a Bůh z tvé slávy větší zalíbení, pro kteréžto jedině snaž se v milost Boží a v slávu růsti.
Sv. Máří Magdalena z Pazis své spolusestry nabízela,
aby všecky své činy zevnitřní konaly z lásky k Bohu, a radila jim,
aby s takovým úmyslem i ta nejmenší hnutí svých oudů, ano i ta mžikání očí
Bohu obětovali, a slibovala jim, že zachovajíce to, do nebe se beze všeho
očistce dostanou.
Protož ať pracuješ, jíš aneb píšeš, čteš aneb zpíváš, neb spíš, neb cokoliv činíš, vše čiň ku slávě Boží, všecko pro Boha, všecko z ohledu vůle Boží, všecko z lásky k Bohu. To a ta činíc, budeš se bez přestání modlit a Pána Boha chválit, poněvadž každý skutek spravedlivého pro Boha učiněný jest modlitba. Obsah ↑