|
|
Dedicated to the martyr
Terry Schiavo, who innocent was condamned to 13 days dying of hunger and
thirst. See also prayer down.
|
ČERNĚ – řeč autora spisu, děkana starobylé kapituly SS. Petra a Pavla na Vyšehradě, 1862, P. Vojtěcha Ruffera Sv. Bernard
dí: „Uznej, o - takto uvedeni Svatí Otcové od ustanovení
světa.“ (Mat. 25.34.) – takto uvedeny citáty z Písma Svatého Pán
Kristus praví: Pojďte ke mně všickni – takto uvedena přímá řeč
Pána Boha |
Jestiť povědomo, že první křesťané, dle svědectví sv.
Lukáše (Skutk. Apošt. 2, 46) každodenně k stolu Páně šli.
Později ačkoliv horlivost věřících ochladla a nábožný duch se ztratil; však
nicméně horliví křesťané přicházívali přece často k stolu Páně. Věděliť
totiž oni, co učil Kristus: „Že chléb tento s nebe
sstoupil, a kdo požívá chleba tohoto, že živ bude na věky.“ A opět: „Kdo jí tělo mé, a
pije krev mou, ve mně přebývá, a já v něm.“ (Jan 6) A vlažným
vyhrožuje: „Nebudete-li jísti tělo mé, a píti krev mou, nebudete míti života
v sobě.“ Známo jest, že největší Svatí přijímání svaté častěji užívali za
nejmocnější prostředek k velikému prospěchu v cnosti a
v pobožnosti.
Svatý František Salez. radí: „Kdož Pánu Bohu pobožně
sloužiti chtějí, že buďto týhodně nebo ve 14 dnech a nejméně měsíčně Pána
Krista v nejsvět. Svátosti oltářní přijímati mají. A kdo by ani jednou za
měsíc svátost pokání a nejsv. Svátost oltářní nepřijímal, že vypadne
z počtu horlivých křesťanů, neb známka vyvolených jest, často, a nábožně
přistupovati k svátostem.“
Sv. Jarolím, rozhorlen rozjímáním o nejsv. Svátosti oltářní volá:
„Raduj se každá věrná duše, rozkošnými pastvami nelenuj se krmiti, tělo
Spasitele tvého k požívání se ti poskytuje. O hody přeslavné a drahé na
nichžto pod tvarností chleba celý Kristus, Bůh a člověk přijat bývá! Připrav se
k těmto hodům, vytrhávej z svého srdce trní zlého myšlení a koukol
mrzkosti světa.“
Sv. Aloisius praví: „Nevyvážitelný poklad všech
milostí strpí Bůh ve svátostech. Užívej jich často, nábožně a zkroušeně.“
Sv. Jan Zlatoústý dí: „Když Krista přijímáme, ďáblové od nás
utíkají a andělé se shromažďují.“
Celá naše dokonalost záleží: v spojení
se s Bohem; mocnějšího ale prostředku, abychom se spojili
s Bohem, nelze vynalezti nad svaté přijímání, skrze které duše s Ježíšem takměř v jedno
spojí, jakž On sám oznamuje, řka: „Kdo jí mé tělo a
pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm.“
Sv. Cyril Alexandrinský praví: „Že ten, který Svátost oltářní
přijímá, s Kristem se spojuje, jako dva kusy rozhřátého vosku v jedno
splynou.Zvláštní této nejsv. Svátosti účinek jest: že ona člověku život milosti
uděluje. Proto se chlebem nazývá, že jako pozemský chleb život těla zachovává,
takť zachovává tento nebeský chleb život duše, kterýžto jest milost Boží. Náš
Božský Spasitel ustanovil tuto nejsvětější Svátost pod způsobem pokrmu, by nám
k poznání dal, že jako pokrm, když jej přijímáme, v naši krev se
promění, tak také tento nebeský chleb v nás jedno býti má; s tím
rozdílem, že při požívání pozemského pokrmu přirození lidské nabýváme, když ale
tento nebeský pokrm požíváme, přirození Ježíše Krista získáme. To samé dal
Pán Ježíš k poznání sv. Augustinu, když pravil: „Ne já
v tebe, ale ty ve mne proměněn budeš.“ A k sv.
Marketě z Ipres pravil Kristus Pán: „Hleď má dcero, to
krásné spojení mezi mnou a tebou, pročež miluj mne a zůstaneme stále spojeni
v lásce a nerozdělíme se nikdy.“
Takto nejsv. Svátost, dle učení Tridentského sněmu (ses 13, 2),
jest nejsilnější lékařství: nímž od našich všedeních chyb sproštěni
a od smrtelných hříchů ochráněni býváme. Jako voda hasí oheň, tak tato
Svátost duší náruživosti naše. Kdo od zlých náruživostí podpálen jest, nechť
s horlivostí často přijímá Svátosti a sezná, buďto že ty náruživosti
vymrou, aneb seslábnou. Což mnozí svatí Otcové tvrdí.
Při tom působí tato nejsv. Svátost v našich srdcích vnitřní
pokoj, mocnou náklonnost k cnosti, tak že lehce prospěch na cestě
dokonalosti učiniti můžeme. Zvlášť se roznítí v nás oheň lásky
k Bohu.
Sv. Magdalena z Pazis ten den,
v kterém Krista přijímala, nazývala dnem nesmírné lásky Boží.
Sv. Církev skrze sv. Tridentský sněm nás učí: „Že náš Spasitel
v této Svátosti všecky poklady své z lásky k nám otvírá.“
Po čem tedy mají lidé více a srdečněji toužiti, nežli aby tak
často, jakž jim možná jest,Ježíše Krista v Svátosti oltářní přijímali?
Milý křesťane!nedej se od nižádného odvozovati od častého
přijímání nejsv. Svátosti oltářní. Vznešený Jan Avila praví: „Že úřad ďábla
zastávají ti, jenž jiných tupí a haní proto, že častěji k přijímání jdou.“
Svaté Gertrudě jednou si Pán Kristus
stěžoval na ty, kteří jiných zrazují od častého přijímání: „Poněvadž moje
rozkoš jest (dí On); býti s syny lidskými, pro které jsem tuto svátost
ustanovil, překáží mé radosti, kdo duše zdržuje od častého mne přijímání.“
Sv. Magdalena z Pazis spatřila jedné zemřelé
sestry duši, která proto v očistci trpět musela, že jedno přijímání
z nedbalosti opustila. Proto ta sv. Magdalena mnohokrát srdečně plakala,
když viděla, že mnohé duše z nedbalosti sv. přijímání opouštěly. Též praví tato svatá: „Kdybych tak
často nepřijímala, nesnesla bych tolika a tak těžké nemoci a veliká soužení,
které duše má trpí.“
Protož milá duše křesťanská, neodrážej nikoho od sv. přijímání;
ale raději povzbuď a poraď k němu.
Sv. Markétě z Kortonu jednou Kristus Pán
oznámil: „Že chce jejího zpovědníka v nebi slavně odměnit, proto,
že jí časté přijímání dovolil a radil.“ A jinému svatému opět Kristus Pán
oznámil: „Ti, jenž mé tělo lidu rádi podávají, a tím radší, čím
častěji: tiť jsou to, kteří mne oslavují a obveselují lásku srdce mého, a proto
je svět nenávidí, ale neublíží jim, aniž může; neb je mám pod ochranou božství
svého.“
Milý křesťane, nedbej na lidi, ať tebe chválí aneb haní, dle
příkladů svatých jdi často k sv. zpovědi a k sv. přijímání; neboť toť
jest ta cesta, po které se k nebi za Kristem kráčí. Obsah ↑
Povzbuzení k uctivému požívání nejsv.
svátosti oltářní.
1.
Křesťane, jakou radostí by plesalo srdce tvé, kdyby
příbytek tvůj nenadále navštívil nějaký vznešený host, nebo vítězoslavný král
neb císař. Jak mnohem větší by byla radost tvá, kdyby kdo z duchů
andělských přítomností svou tebe poctil? Z toho suď, co by cítil člověk,
kterého by navštívil sám Všemohoucí Bůh, onen král všech králů, onen panovník
veškerého rytířstva nebeského. Zdali by se neulekl z počátku, a pochopiv
tu velikou milost, která se mu tím stává, zdali by nemusel volati se sv.
Alžbětou: „Odkud, mi to (Luk. 1) že Hospodin můj ke mně přichází?“ Zdali by
nezvolal se ctihodným kmetem Zachariášem: „Požehnaný budiž Pán Bůh Israelský, neboť
jest navštívil a učinil vykoupení lidu svého.“ Prozpěvoval by
radostí s blahoslavenou Pannou Marií: „Velebí duše má
Hospodina a zradoval se duch můj v Bohu, Spasiteli mém.“
Napomenutí. Křesťane,
kdykoliv k stolu Páně přistupuješ, Bůh sám tě navštěvuje, zdali není
zaslušno, abys odstranil všeliké navštěvování světa marného, slávy divadel a
všech lehkomyslných lidí – abys zapudil všecka marná myšlení, žádosti, marné
milování – abys bedlivou stráž držel nad srdcem svým a Pána Boha prosil, aby,
kdož do srdce tvého sstoupí, ráčil vyhnat všeckny marné věci, jako někdy
vymítal bezbožnost z chrámu Jerusalemského.
2.
Rozjímej, kterak v přijímání nejsvětější té Svátosti
člověk mnohonásobně uctěn bývá opravdovou přítomností Krista Pána, pravého
Boho-člověka.Kdybys poctěn byl nějakým darem od vzácného Pána, těšilo by tě to;
však mnohem více, kdyby pán ten dobrotivý dar ten sám přinesl. Což kdyby sám
Bůh skrze anděla nějaký neslýchaný dar tobě odeslal, nebyly-li by ta věc ještě
větší? Nyní považ, že Bůh, Pán nad pány, sám osobně přichází, aby člověka svou
Božskou přítomností poctil, a přináší mu ne poklady světa, nýbrž ten nejdražší
poklad, sebe samého celého a živého. Není-li věc plná ustavičného podivení, pro
kterouž by se člověk ustavičně měl veseliti, a dnem i nocí díky vzdávati Pánu
Bohu svému?
Napomenutí: Poněvadž
katolický křesťan skrze přijímání tak velice poctěn bývá, zaslušno jest, aby
nebažil po cti a slávě světa tohoto; neb může-li mu svět takovou připraviti
slávu, jaká se mu děje skrze nejsv. svátost oltářní?
3.
Rozjímej, že skrze sv. přijímání učiněn jsi chrámem
Nejvyššího, a jestli se radoval král Šalomoun z toho, když viděl, že
dostaven jest chrám Jerusalemský, jak mnohem více se radovati musíš ty, an
učiněn jsi chrámem Božím.
Napomenutí: Náležitá věc
jest, aby chrám Páně vždy byl čistý a ozdobený. Člověk jest učiněn chrámem
Božím, musí se tedy starat, aby vždy čisté bylo srdce jeho, a všecky nezřízené
žádosti musí odstraňovat, tím pomyšlením: Srdce mé jest dům modlitby, chrám
Boha živého, vy pak z něho chcete učinit peleš lotrovskou, to se nesmí
státi.
4.
Člověk bývá učiněn jako matkou Boží, Pána Ježíše; neb
kdykoliv k stolu přistupuje a přijímá, počíná tak řka a rodí Krista Pána
v sobě, a bývá též od Krista znovu zrozen; on v srdci svém má Toho,
jejž stareček Simeon s takovou radostí na lokte své vzal. Jaká to milost!
Napomenutí. Když se podobá
matce Boží, má se vynasnažiti, by těmi cnostmi se ozdoboval, kterými blahoslavená
matka Páně, Maria Panna, se skvěla. Má se též dle příkladu Rodičky Boží
odevzdati do vůle Nejvyššího a zvolati: Ejhle, já služebník(ce) Páně, staniž mi
se dle slova tvého.
5.
Člověk přijímající učiněn bývá monstrancí Pána a Spasitele
našeho Ježíše Krista. Jak bychom se zaradovali, kdyby nám kdo daroval
monstranci ze zlata plnou ostatků svatých těl; a ejhle, my sami jsme
k tomu zvoleni, bychom byli monstrancí Ježíše Krista.
Napomenutí: Když křesťan
skrze sv. přijímání učinil sebe jako nějakou monstranci, v kteréž Tělo a
Krev Pána našeho Ježíše Krista, jakožto největší a nejdražší klenot skryté
jest, vynasnažiti se musí, aby tělo své, ježto k takové důstojnosti
pozdviženo nižádným hříchem nezhanobil, nýbrž láskou k Bohu a
k bližnímu, čistotou a ostatními cnostmi jako nějakými drahými kameny
přiozdobil a okrášlil.
6. Jak za šťastné
bychom se pokládali, kdyby nám popřáno bylo, smrtelnýma očima našima spatřiti
vtěleného Syna Božího, kdybychom se dotknouti mohli jen podolku roucha jeho a
jej políbiti. Avšak mnohem více se nám popřává, když oslavené, neporušené a
nesmrtelné Tělo Krista Pána v sv. přijímání našeho mdlého a smrtelného
těla se dotýká.
Napomenutí. Poněvadž skrze
časté přijímání sám Bůh těla tvého, křesťane, se dotýká, zdali nejsi zavázán,
bedlivě šetřiti těla svého a nepřipustiti, aby kdo jiný neslušně víceji se
dotýkal, nýbrž abys je v uctivosti choval jakožto věc posvátnou Bohu
přináležející.
7. Přijímající
učiněn bývá živým hrobem živého Spasitele svého. Kdybychom byli přítomni
bývali, když Tělo Páně s kříže skládali, v pravdě za šťastné bychom e
byli pokládali, kdybychom to tělo mrtvé do příbytku svého mohli přivesti, aneb
kdybychom aspoň jeho hrob největší v příbytku svém přechovávati mohli. Než
není-li to mnohem více, jeho samého s Tělem i s duší živého
přijímati? Není-li to mnohem vzácnější věc, u přijímání jako živým hrobem
živého Těla Božího býti, nežli míti ten hrob, v kterém Tělo Páně mrtvé
leželo?
Napomenutí. Jako hrob Páně
byl hrob nový, čistý, tak též duše má obnovena a vyčištěná býti. Tělo Páně bylo
obvinuté do prostěradel bílých, na znamení, že čisté tělo i duše má býti
k přijímání nejsvětější svátosti oltářní.
8. Kdyby toho času,
pokud Pán Kristus po světě chodil a učil, jen jedenkráte byl tvůj dům
navštívil, a ty ho byl poznal, jek by ses byl zradoval a za šťastného pokládal.
Však mnohem více se nám stává, On do příbytku srdce našeho slavný a nesmrtelný
přichází.
Napomenutí. Křesťan
k stolu Páně jdoucí má se snažiti, aby Krista Pána jakožto přívětivý a dobrotivý
hospodář nejvzácnějšího hosta svého s velikou radostí přijal. Pozorovati
má svou nedokonalost, spolu ale též dobrotivost hosta k tobě
přicházejícího, který jde, aby chudobu jeho obohatil a dobrým naplnil.
9. Člověk
přijímající bývá učiněn rájem. Nebo kde Bůh jest, tam jest ráj. Protož když
přistupuje k přijímání velebné svátosti oltářní, má mysliti, jako by od Pána Krista ne na kříži
visicího, ale v slávě v nebi kralujícího ta slova
slyšel: Synu můj, dnes budeš se mnou v ráji. Protož kdykoliv
někdo v nějakém se nachází pokušení, má se takto těšiti: Vesel se duše má
milá, zítra dostanem se do ráje, poněvadž v pravdě tu jest ráj, kde Bůh a
Spasitel můj jest a přebývá.
Napomenutí. Jako
v ráji se Bůh dokonale miluje a jeho svatá vůle se plní a čest a sláva
jeho vyhledává, tak má i člověk Boha milovati se vší možnou dokonalostí,
s jeho svatou vůlí ve všech věcech se srovnávati, a po všecky časy, na
každém místě ve všech věcech čest a chválu Boží hledati a ve všem vůli
Nejvyššího se podrobiti a vždy říkati: „Ne nám, Pane, ne nám, ale Jmenu
Tvému dej slávu.“ (Žalm 13)
10. Kdykoliv člověk
k přijímání přistupuje, vždy se ústy svými dotýká boku Krista Pána a jeho
nejrozkošnější krví se napájí, jak učí sv. Jan Zlatoústý, a účasten bývá všech zásluh,
milostí, prací a všech cností jeho. A jako ten, kdo jí, přivlastňuje sobě to,
co jí, a netoliko to sobě přivlastňuje, ale obrací v tělo své: tak Krista
požívati nic jiného není, než bohatství Kristovo sobě přivlastňovati a své
činiti. Proto všemohoucí a laskavý Otec nebeský na nás, jakožto na spoluoudy
Krista, rovně těma laskavýma a milosrdnýma očima vzhledá jako na Syna svého.
Jak veliká to milost?
Předsevzetí. Chci bedlivým
býti v ostříhání jazyka svého, chci jej na uzdě držeti a k ničemuž
jinému neužívati, jedině k chválení Krista Pána ukřižovaného, o tom samém
budu prozpěvovat a mluvit.
11. Aby nám Kristus
Ježíš mohl takový dar uděliti, vydal za nás všecku svou krev; aby nás mohl
obohatit, všecko zlé chtěl podstoupit, aby nám mohl život dáti, nejtěžší smrt
podstoupil. Když mu ukrutní židé nejtěžší muka připravovali, on nám připravil
největší v nebesích rozkoš. A když jemu strojili bolesti, žluč, trní a tak
řka přívaly muk, potup a trápení, on právě v tu dobu přemejšlel, aby nám
připravil nevýslovné hody, potěšení a rozkoše.
Předsevzetí. Takovou
nesmírnou láskou mne miloval Kristus Ježíš, tak mnoho pro mne jest učinil, i já
budu jej milovati, i já chci sebe vydati pro Spasitele svého, Pána tak
laskavého.
12. Jak mnohým toto
poznání zůstává skryté; jak mnozí toto poznání mají, avšak žádost
k častému přijímání jim dána nebývá. Mnozí snad i žádost mají, však
nedostává se jim příležitosti k přijímáni. Kterak mnozí jsou
v rozličných krajinách, kteří jen drobtů ze stolu Páně podobajících
žádostivi jsou, a nemají, kdo by jim dával. Pročež můžeme směle a měli bychom říci: „Čím se Pánu
odplatím za všecko to, co mi dobrého učinil? Přijmu kalich spasení, a jmeno
Páně vzývati budu po všeckni dny.“
Předsevzetí. Upřímné city
chci vzdávati Hospodinu za vědomost, tu kterouž mi uděliti ráčil, kdežto tak
mnohým jiným ji skryl a ještě skrývá; chci z vděčnosti vždy poslušným se
zachovati a v největší uctivosti míti a častěji požívati nejsv. svátost
tuto, abych tak spojen s Spasitelem svým tím vroucnější díky Pánu Bohu vzdávati
mohl, zde i tam někdy věčně. Obsah ↑
Důvody, proč křesťan, jsa pozván
k pokrmu nebeskému, vzdalovati se nemá.
1. Jako každé kvítí
brzo vadne, schne lístek a všecku tratí vůni, bledne a opadává, jestliže se
začasté nezalívá, tak se stává i těm, jenž majíce dřív obyčej, tento nebeský
pokrm často požívati, nápotom toho zanechali. To dosvědčuje zkušenost
každodenní a mnohonásobná svědectví svatých lidí.
2. Sv. Evangelium
nám vypravuje podobenství o jistém králi, který učinil slavné hody, a kdež ti,
ježto pozval, přijíti nechtěli, velmi nad tím se horšil: jak mnohem více
horšiti se bude onen Král všech králů na ty, kteří okusivše sladkost hodů jeho,
pak hody těmi povrhli?
3. Když lid Israelský sobě onen chleb s nebe
daný, mannu totiž, kteroužto vší chutí naplněnou, již byl okusil, zase sobě
zošklivil, a jeřábkův se mu zachtělo, uvedl na ně Bůh, právě když jeřábkův
požívali, smrt. Co mají k očekávání ti, kteří okusivše mannu nebeskou,
opět ní pohrdali?
4. Jak dlouho
marnotratný syn v domě otce svého přebýval, nescházelo mu ani pokrmu ani
potěšení: jak se ale otce svého zpustil, veliké neštěstí ho potkalo a hladem
skoro hynul. Tak se stává těm, kteří nejsladší pastvičky velebných svátostí
opouštějí.
5. Sv. Pavel píše
k Židům: „Že ten, kdo jednou sladkost Ducha sv. okusil, a ji opět zavrhl, té
již sotva okusí.“ Kterak se pak tomu povede, jenžto ji častokráte u velebné
svátosti zakusil, a potom ji však lehkovážně potratil?
6. Přijímání velebných svátostí jest jistý
prostředek k dosažení spasení, k uvarování se hříchův,
k dosažení cností, k přemožení pokušení, k trpělivosti ve všech
nehodách; – kdo tedy požívání jich zanechává, opouští prostředků mocných
k spasení, a v krátkém čase zapleten bude všelikými hříchy.
Sv. Jan Zlatoústý praví: „Bůh jest příliš
velikým milovníkem duší. Jestliže pozoruje, že my srdce své k něčemu
připoutané máme, což by lásce jeho překáželo, hned to hubí a zahlazuje. Ku př.
Někdo by přílišnou láskou k dítkám svým zaslepen zapomínal k stolu
Páně přistupovati: tak by Boha takřka přinutil, by takové překážky odstranil,
dítky k sobě povolal. Nápodobně se to státi může s ostatními věcmi,
s statky, s bohatstvím, a radostmi a těm podobným, kdyby
v takových věcech duše útěchu měla; Bůh by ji je odňal a způsobil kříž a
trápení. – A stane se to, tak prokazuje Bůh člověku tu největší milost; onť nás
takřka nutí, bychom opět k němu se utíkali a jeho jedině se přidrželi. Obsah ↑
Překážky, které
ďábel klade přistupujícím k stolu Páně.
1.
Jeden z hlavních úkladů ďábelských jest, že často k stolu
Páně přistupujícím strachu nahání, jakoby se snad dobře a dokonale nezpovídali;
neb že se nedopustili hříchu, což v skutku hřích není, a jestliže jest,
tak jej zvětšuje, a jestliže ani tím nic nepořídí, tedy mysl lidskou tak
zaplete a zkormoutí, že člověk sám sebe se leká a děsí a za to má, že všecko,
cožkoliv činí, hříšné jest.
2.
Příčina toho jest nenávisť, kterou k člověku má zlý
duch, neb mu závidí těch vznešených milostí. To dokázal již v ráji. Těžce
to nesl, že takovými dary Bůh první rodiče obdařil, proto je pokoušeti
nepřestal, až je ku pádu přivedl.
Nápodobně až podnes dvojím způsobem
proti pobožným bojuje. Buď jim jejich poklesky předstírá a mnohem horší je
činí, než v skutku jsou, aby zhoršivše se před nimi, za nehodné se
pokládali, k stolu Páně přistupovati, a tak poznenáhla jakousi nechuť a
nelibost v nich zbudí ku požívání velebných svátostí.
A jestli tímto způsobem nic neprospěje,
tedy srdce jejich malomyslné činí, tak že skoro žádné sladkosti z té
nejsvětější svátosti užívati nemohou, a místo co by oplývati měli radostí po
přijímání, smutku se oddávají. Obsah ↑
Lékařství proti
takovým pokušení.
1.
Vysoce učený kardinal Kajetán učí: „Že kterýkoliv
jest bázlivého svědomí, a jestliže poněkud bedlivě se připravil a po zpytování
svědomí hříchů litoval, z nich se zpovídal, nemá pak na žádné pochybování
dbáti, kteréž by snad na mysl přicházelo, zdali se dobře zpovídal neb ne: ale
za to míti, že jest se ze všech hříchů svých zpovídal, buď výslovně neb vůbec,
a to tím více, když hotov jest, z těch všech zase znovu se zpovídati,
kdyby toho třeba bylo aneb zpovědlník to žádal.“
2.
Třeba jest, pilně sobě na mysl uváděti slova, která kněz
pře přijímáním říká: „Ejhle Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ On přichází
jako beránek, ne jako lev; oděný jest milosrdenstvím a ne přísností; přišel
dáti život a ne smrt, a nás pokojem naplniti, nikoliv zármutkem; přišel
vštípiti mnohou růži cnostných a svatých myšlení, a ne trní bodlavého svědomí
hryzení.
3.
Má rozvažovati onen příběh marnotratného syna
z Evangelium sv., který velice těší duše kající. Dobrotivý otec nikoliv se
neobořil na syna vracujícího se slovy zuřivými, když ho spatřil tak
otrhaného,aniž hněvivou tvář mu ukázal, když tak zohavený před ním se postavil:
ale jak poznal dobré srdce a pokoru syna svého, hned se srdce jeho obměkčilo,
šel mu vstříc, objal a políbil ho, ano hned lepším rouchem jej opatřil, hody
veliké a slavnost strojiti přikázal.
4. Pán Bůh chce
tomu, aby všecky věci sloužily k dobrému vyvoleným jeho, a aby dobré
vybírali sobě i ze zlého. Chce ovšem, aby plakali, ale ne věčně, než na čas,
tak aby někdy věčně v něm se radovali. On chce, by naše slabosti a
poklesky byli výborný nástroj k spojení nás s jeho velebností
Božskou. Sv. Kateřina říkávala, „že nemáme pouze v přemýšlování
našich nedostatků a chyb zůstati, ale také rozjímati trpělivost lásky Boží a
dobrotivost jeho k nám hříšným.“ Učitel Beda dokládá: „Kdyby sv. Pavel
osten těla neměl, že by snad k zatracení přišel: tak by mnoho duchovních
lidí k zahynutí přišlo, kdyby Bůh nedopustil je druhdy v nějaké
poklesky a chyby upadati.“ Jakýsi pobožný služebník Boží říkával: „že se již neleká
těch hříchů, které poznává a je v ošklivosti má, ale více že se leká těch,
kterých nepoznává a sobě jich nevšímá, aneb z kterých se vymlouvá.“ Obsah ↑
Že se všecka
znamení opravdové lásky Boží k nám u velebné svátosti oltářní nachází.
1. Mezi
nesčíslnými znameními lásky nejpřednější jest ustanovení velebné svátosti
oltářní. Proto dí miláček Páně sv. Jan (14. k.): „Když byl Pán
Ježíš své miloval, miloval jest je až do konce života svého; neb tenkráte jim
větší dobrodiní a znamení lásky nežli kdy prvé prokázati ráčil, když jest pro
ně na smrt sebe samého vydal a své předrahé tělo i krev v nejsv. svátosti
oltářní nám zanechal a s námi se spojil.“
2.
Druhé
znamení pravé lásky v tom záleží, když se druhému co dobrého prokazuje.
Než mohou-li se na světě vymysliti větší darové jako jsou ti, které nám Pán
Kristus v této velebné svátosti uděliti ráčil; své vlastní Boží tělo a
svou nejdražší krev, své drahocenné zásluhy, kteréž vlastní krví svou dobyl:
čehož skrz sv. přijímání účastnými se činíme.
3. Třetí znamení lásky jest, aby milovník
vždy na milého zpomínal. A proto když se dva milovníci vespolek od sebe
rozlučují obyčejně sobě nějakou památku zanechávají; z té také příčiny
ustanovena jest tato svátost, a proto při jejím ustanovení přiložil Kristus Ježíš: „To čiňte na mou
památku,“ t.j. rozpomeňte se, jak velice jsem já vám přál, jak velice
miloval, jak mnoho zlého jsem za vás vystál.
4. Čtvrté znamení
lásky jest, když kdo žádostiv jest a vyhledává druhého lásky; ale k témuž
konci směřuje všecko milování Boží k nám. A proto,bychom jej milovali
upřímně, ráčil tento převýborný pokrm ustanoviti a spolu působiti, že kdokoliv
ho hodně přijímá, ihned milostí raněn bývá.
5.
Páté
znamení lásky jest, o to se starati, kterak by milému radost způsobiti mohl,
jak dobří rodičové hledí všemožně obveseliti dítek svých.
Rovněž též
činiti ráčil Bůh, když velebnou svátost ustanovil, kteréžto svátosti toto
vlastní působení jest, čistému a jasnému srdci potěšení dodávati; nebo tak
velikou libost z ní cítí a zakusuje hodně přijímající, že jak sv. Tomáš Akv. dí, „žádný jazyk toho
vysloviti nemůže.“
Pozoruj, kterého
času Pán náš tento drahý pokrm nám ustanoviti ráčil. Stalo se to ten večer před
jeho umučením; když jemu nepřátelé strojili největší muka a bolesti on nám
nejsladší potěšení připravil. Ani přítomnost přehořké smrti, ani množství
ukrutných muk a trápení nemohly srdce milého Pána od přikázání nám tak
nevyslovitelného dobrodiní nijakž odvrátiti.
6. Poslední znamení
lásky jest, když kdo milého svého sobě vždy přítomného míti žádá i nijakž bez
něho býti nemůže. Neboť tato jest vlastnost pravé lásky, že vždy přítomnost
svého milého vyhledává, by se z vidění jeho bez přestání veseliti a těšiti
mohla. A z té příčiny nejvyšší náš milovník, Bůh Syn, ráčil tuto velebnou
svátost ustanoviti, v kteréžto on předivným způsobem opravdu a bytně
přítomen jest, aby totiž tak dlouho, pokud by tato svátost na tomto světě
trvala, On také v ní s námi všudy pozůstal, byl pak viditelně
k Bohu Otci na nebe vstoupil. Není-liž to jasné a patrné znamení jeho
lásky k nám?
Sv. Jan Zlatoústý v Hom. 60. dí: „Mnozí praví: «Rád bych viděl
Krista Pána postavu, Jeho oblek atd.» Nuže však, zde Ho vidíte, zde se Ho
dotýkáte, zde jej samého požíváte. Chcete viděti oděv Jeho, a hle, On sám sebe
vám uděluje, netoliko aby vydín byl, nýbrž abychom se ho dotýkali, Jej
požívali, a do vnitřnosti své Jej přijímati mohli. Nebyloť Pánu Ježíši dosti na
tom, aby toliko člověkem se stal a všech potup a bolestí snesl; ne, nikoli,
alebrž chtělť tak podivným, tak srdečným způsobem s námi se spojiti,
abychom nejen věrou, nýbrž v pravdě a v skutku jedno a totéž
s Ním byli tělo.“ Obsah ↑
Jak veliký dar
Boží jest tato svátost.
Sv. Augustin praví: „Nic se
neostýchám tvrditi, že nám, Bůh jakkoliv všemohoucí více dáti nemohl; jakkoliv
vševědoucí více dáti nevěděl; a jakkoliv bohat, cos lepšího dáti neměl.“
Sv. Jan Zlatoústý vece: „O dive! o dobroto
Božská! Ten jenž s Otcem v nebi trůnuje, odevzdává se v témž
času všem kdož ho přijmouti a obejmouti chtějí. Rozvažme, jakým pokrmem Pán nás
živí a nasycuje. On sám jest potravou naší. Tak jako laskavá matka v tísni
přirozeného citu svému celým bohatstvím mléka svého dítě kojí, a je nasytiti se
snaží: rovněž tak živí Pán Ježíš vlastní krví svou těch, jenž skrze Něho nově
zrozeni jsou. Uvaž, jakou ctí jsi poctěn, jakého stolu jsi účastníkem. Tím
zajisté býváme krmeni, nač andělé s třesením patří, nemohouce na to beze
strachu hleděti pro blesk odtud vycházející; a my se s tím slučujeme
v jedno. S Kristem jedno tělo, jeden život učiněni jsme. Kdo může
dostatečně vypravovati mocnosti Páně, kdo ohlašovati všecky chvály Jeho?“ (Žalm 105, 2)
Bl. Tomáš Kemp. dí: „Kdo jest jiný
národ tak slavný, jako lid křesťanský? Aneb které stvoření pod nebem jest tak
milované, jako duše pobožná, k nížto Bůh přichází, aby ji nasytil svým
tělem převelebným? O milosti nevyslovitelná! O lásko nesmírná!“ Obsah ↑
Proč záclona tato,
že Pán Kristus skrytě v nejsv. svátosti u
nás přebývati ráčí.
Sv. Terezie o tom pěkně mluví, řkouc: „Bolí tě to snad,
že Pána tělesným nespatřuješ zrakem? Pomni, to že by pranic neprospívalo: anto
zcela cos jiného jest, patřiti Naň teď v Jeho slávě, a něco jiného,
patřiti Naň, jak tehdáž mezi lidmi co člověk obcovati ráčil. Nikomu by nebylo
možné, snésti toho, jelikož k tomu přirozeností svou nedostatečni jsme:
ba, svět by pak přestal světem býti, a nikdo by ve světě zůstati nechtěl; neboť
z patření na tuto věčnou pravdu poznali bychom teprv náležitě, kterak vše,
čehokoli sobě na zemi vážíme, toliko lež a podvod smyslů je. A kterak mohla by
taková bídná hříšnice, jakou já jsem (mluví sv. Terezie sama o sobě), jenž jsem
Ho tak mnohými urážela hříchy, na velebnost způsobami chleba jest s Ním
obcování usnadněno.“ Obsah ↑
Veliká působení
této velebné svátosti.
1.
Shlazuje předešlé hříchy.
2.
Posilňuje k přemožení a k uvarování potomních
hříchů.
3.
Neřádné náklonnosti zemdlívá.
4.
Odnímá a zahání pokušení zlá.
5.
Ponouká a povzbuzuje k pobožnosti.
6.
Osvěcuje rozum.
7.
Zapaluje dobré žádosti.
8.
Upevňuje v naději.
9.
Dodává sílu naší mdlobě.
10.
Obveseluje svědomí.
11.
Činí člověka účastného zásluh Kristových.
12.
Dodává nám závdavek věčné slávy.
13.
Posilňuje srdce člověka.
14.
Jest zbraní silnou v boji proti nepříteli.
15.
Strach pouští na ďábla a pryč od nás ho odhání.
16.
Činí nás ochotné k dobrému.
17.
Spojuje nás s Kristem Ježíšem.
18. Umenšuje
trestání pro hříchy; a proto říkával sv. Vincenc: „Že často
velebnou svátost oltářní přijíti, jest prostředek k ujíti ohně
očistcového.“
Napomenutí. Sv. Bonaventura
praví: „Pomni, že působení této svátosti závisí od přípravy
přijímajících; neboť všech těch jmenovaných milostí nezúčastnil se Jidáš,
ačkoli tělo Páně přijal jest. Tudíž musí tobě zvláštně záležeti na tom, abys se
k jeho přijetí tak hodně, jak jen možno, připravil: „Nebo kdož jí a
pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije.““ (I. Kor. 11,
29) Obsah ↑
Proč všickni
neokoušejí sladkost velebné svátosti.
1.
Pochází to z nevěry toho, který přijímá. Jako slepý
nevidí světla pro nedostatek očí svých, tak často skrze nedostatek pravé víry a
pro naši hrubost věcí duchovních sladkost necítíme.
2. Lidé tělesní,
kteří po tělesných rozkošech aneb po statcích tohoto světa baží, jižto srdce
opletené jest žádostmi smyslnými. Ti a takoví necítí sladkost v duchovních
věcech. Jak to dosvědčuje sv. Pavel (I. Kor. 2) řka: „Tělesný člověk
nechápá těch věcí, které jsou ducha.“
3.
Pochází to z nedostatku rozjímání o této velebné
svátosti, pročež máme často o tomto převelkém dobrodiní rozjímati a k tomu
o pomoc Boha žádati. Obsah ↑
Cesta a způsob
připravování se k přijímání vel. Svátosti,
Sv. panna Mechtylda měla obyčej, před
přijímáním pětkrát Otče náš a Zdrávas Maria říkati. Při prvním říkání
k paměti přivodila Rodičce Boží čistotu panenskou, s kterouž Syna
Božího počala; potom nejhlubší pokoru, s kterou ona ho s nebe dolů
k nám přitáhla.Při tom prosila blahoslavenou Pannu aby jí hlubokou pokoru
a dokonalou čistotu duše vyprositi ráčila.
Při druhém říkání předkládala
Blahoslavené Panně Marii její nevyslovitelnou radost, když po porodu Syna svého
jeho člověčenství spatřovala, a jeho pravé Božství poznávala, žádajíc
v tom, aby opravdovou a dobrou známost Boží dostati mohla.
Při třetím připomínala
blahoslavené Panně, kterak jest vždy ochotná byla k přijetí všeliké
milosti Boží, prosíc, aby jí od Boha takové srdce vyprositi ráčila, které by
vždy hotové bylo, nové milosti od Boha přijmouti.
Při čtvrtém k paměti
sobě přivodila pobožnost a vděčnost tu, kterou Rodička Boží velebnou svátost
přijímati obyčej měla, dokud zde na světě zůstávala, žádajíc, aby jí od Boha
vyprosila obvzláštní vděčnost k této nejsvětější svátosti oltářní.
Při pátém připomínala
blahoslavené Panně její velikou přívětivost, s kterou svého Synáčka
k sobě povolávala, a předivnou veselost, kterou ona z přítomnosti
jeho cítila, a prosila,aby jí Rodička Boží vyjednala, by mohla s duchovní
radostí k přijímání přistupovati; nebo říkala: Kdyby člověk poznal užitek,
který mu z hodného přijímání těla Páně pochází, pro radost muselo by srdce
omdlévati. –
Táž sv. Mechtylda mívala obyčej,
před přijímáním této velebné svátosti se vší bedlivostí rozjímati sobě umučení
Pána našeho Ježíše Krista. Jestli že pak někdy se by v tom oblevila,
domnívala se, že v tom velice pochybila, a to proto, že Pán Kristus při nařízení
této velebné svátosti říci ráčil: „Kdykoliv to činiti budete, t.. když
k přijímání půjdete, tedy při tom na mě se rozpomeňte.“
Jednou, když k sv. přijímání šla, zdálo se jí, jako by viděla, že i Pán Kristus sedm liter zlatých
píše na srdce její, na způsob sedmi drahých kamínků, i srozuměla hned
výklad těch:
1. drahý kamínek
znamená čistotu srdce,
2. ustavičné
rozjímání života a umučení Pána Ježíše,
3. nejhlubší pokoru
Syna Božího,
4. setrvání
v dobrých skutcích,
5. trpělivost
v protivenstvích,
6. naději,
7. kamínek milování
nebeských věcí.
Kteroužto sedmerou cností každá duše
ozdobena býti má. Obsah ↑
Když se jednoho času sv. panna
Gertruda k Pánu Kristu modlila a prosila, aby jí ráčil vyjeviti, jak by se měla
připraviti k přijmutí Ducha sv. a k přijímání těla Páně, dostala tuto
odpověď: aby se dotýkala
jeho svatých ran a nejprvé bolu, proto aby se vší vděčností srdce rozjímala,
jak veliká byla jest velikost jeho milování Božského k lidskému pokolení,
že nás od věčnosti vyvolil za syny a dcery Boží a za dědice jeho věčného
království a slávy, jeho láska k nám že jest ho naklonila, když jsme se od
Něho odvrátili, pro nás se snížiti, vtěliti, a nás nevděčné nesčíslnými dary
svými každodenně milostivě obdarovati. Potom se máme dotýkati jeho svatých
rukou, t.j. s obzvláštní srdce vděčností uvažovati všeckny jeho skutky,
pro spasení naše činěné, v kterýchžto se pro nás třiceti tři léta
ustavičně unavovati ráčil, zvláště při svém přehořkém umučení a smrti. A když
člověk uzná, že srdce taková přemýšlování srdce jeho roznícené již jest, má
dobrotivému Pánu Bohu své srdce celé se vší možnou vděčností obětovati, podle
libosti jeho nejnovější vůle již živu býti, tak aby člověk již na věky nic jiného
nechtěl, kromě co Bůh chce, a aby ve všech věcech se naplnila dobrá vůle Boha,
a aby se hotovil dobrovolně naplniti a snášeti všecko to, co Bůh na něj vložiti
ráčí. Obsah
↑
O přípravě sv.
Aloisia k sv. přijímání.
Dle navedení sv. Karla
Boromejského ozdoboval sv. Alois pečlivě své srdce nejkrásnějšími
cnostmi, dříve nežli k stolu Páně přistoupil. Tři dni vynakládal
k hodné přípravě před sv. přijímáním, a potom zase tři dni
k náležitému poděkování po sv. přijímání. Postil se ten večer před tím,
přistupoval k stolu Páně se zvláštní zevnitřní počestnosti a pokorou,
žádostí a horlivostí a po sv. přijímání ještě rozmlouval a se těšil se svým
Božským hostem. A s takovou přípravou přistupoval každou neděli
k stolu Páně. A když přijímal tělo Páně, proléval slze nebeské radosti,
jsa vždy spojen úžeji se Spasitelem svým. Proto také říkával: „Kdo jednou
zakusí, jak sladké jest spojení se s Kristem v nejsvětější svátosti, ten
zajisté neopomine tak lehce tělo Páně přijímati.“
Podobně sv. Stanislav Kostka andělský
mládenec po velebné svátosti oltářní tak toužil a dychtil, a když mu zamezováno
bylo, chřadl; protož mu od andělů velebná svátost podávána byla. Obsah ↑
Tento učený muž křesťanský píše, že
kdosi od Boha prosil věděti: kdo a jak by měl k přijímání velebné svátosti
přistoupiti, a že od Pána byla tato odpověď dána: „Kdo nemá, což
jeho jest, a žádá to, co jeho není, a komu se všechno líbí, co já činím, ten
mne může přijímati, kolikráte chce. Toho jest tento výklad, že kdo chce tělo
Páně přijímati, má trojí věci pilný býti:
1. To, co svého jest,
nemíti, t.j. hříchův nemíti. Pročež potřebí jest, svědomí své skrze svatou
zpověď vyčistiti.
2. To, co jeho není,
a žádati sobě má, jest Bůh; a tak nic sobě žádati ani přáti nemá, kromě milosti
Boží.
3. Aby se všech věcí
odřekl a zavrhl, které se Pánu Bohu nelíbí, a aby sebe i všech věcí své ochotně
poddal vůli Pána Boha svého.
Kdo tím trojím opatřen jest, může bezpečně
přijímati velebnou svátost, byť pak na srdci necítil skutečné pobožnosti aneb
sladkosti. Obsah ↑
Co by člověk před
přijímáním přemýšleti měl, ze spisů sv. Bonaventury.
1.
Jak vysoce vznešený a velikomocný jest Ten, jehož chce
přijímati, a jak nehodný jest člověk k přijmutí té nesmírné velebnosti.
2.
Kterak Rodička Boží, byvší beze všech hříchův, však velice se
ulekla, když od anděla slyšela, že má býti matkou Boží.Kterak i sv. Jan Křtitel
se třásl, když Krista Pána měl v Jordánu křtíti.
3.
Mysliti, že Pána přijímá k tomu cíli, abys s Ním
spojen jsa, mohl zaplatiti ty dluhy, které Bohu Otci nebeskému za přijaté dobrodiní
povinnen zůstává; a aby skrze tuto milostivou oběť s sebou Jeho smířil, a
udatně bojoval proti tělu, světu a ďáblu.
Jeden učitel pravil komusi, který za
to měl, že by nebyl dosti připraven k přijímání této velebné svátosti: „Každého
času, kdykoli nemíníš hřešiti, ale raději hříchů se varovati, a kdyby se
zpovídal z dotčených hříchů, tedy jsi dosti připraven k přijímání
těla Páně.“ Někteří učitelové jsou v tom domnění, kdo jednou tuto
velebnou svátost hodně přijímá, ten že víc milosti a lásky zasluhuje, nežli
kdyby k hrobu Božímu putoval. A kolikráte kdokoliv bez hříchů přijímá,
vždy velikou milost dosahuje, milost, kteráž dostatečná jest k dosažení
života věčného. Obsah ↑
Z kněh sv.
Dionysia Areopagitského.
Tento svatý a starý učitel rozděluje
připravování takové na čtyry částky.
1.
Aby svědomí bylo bedlivě ode všech hříchův očištěné,
poněvadž nejsv. tělo Boží má do čisté nádoby a do nového, však živého hrobu
vloženo býti. K tomu pak napomáhá dokonalá zpověď z hříchův a dobré
předsevzetí.
2.
Aby duše byla krásně ozdobena drahým rouchem cností svatých,
k tomu napomáhá horlivá modlitba, kterouž dosahujeme víru, ježto všichni
přijímající o této míti mají. Vzbuzuje naději k dojití života věčného.
Dosahuje i lásku, kteroužto srdce člověka připravuje, aby mohlo zakusiti tu
věčně hořící k nám lásku Pána Krista.
3.
Abychom byli ode všech věcí sami od sebe vyprázdněni. Nebo
Bůh chce sám jediný bez soudruha v nás místo míti; protož máme předně
v sobě mrtviti všelikou tělesnou lásku, máme ukřižovati tělo s jeho
nezřízenými žádostmi.
4.
Abychom již povstali k novému životu, jen Bohu živi
byli, jemu sebe celí obětovali, pro něho všechno konali. Obsah ↑
Příprava vedle
nařízení sněmu Tridenstkého.
Jestli nesluší nikomu k jakýmkoli
svatým prácem přistoupiti, leč svatě, tím větší uctivosti a svátosti jistě jest
třeba k přistoupení ku stolu Páně, jsouce pamětlivi oněch hrůzoplných slov
sv. apoštola: „Kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, nerozsuzuje
těla Páně.“ A dále napomíná: „Zkusiž pak člověk sám sebe.“ To jest: aby žádný,
kdo sobě jest povědom hříchu smrtelného, bez sv. zpovědi a rozhřešení
k přijímání nešel. Skrz sv. zpověď se dosahuje to drahé svatební roucho,
kterým se každý ozdobiti může bezpečně, aby hodně k přijímání velebné
svátosti přistoupil.
Sv. František Salezský učí: „Po náležité
zpovědi s největší důvěrností, jakož i s nejhlubší pokorou jdi
k stolu Páně přijmouti ten nebeský pokrm k nesmrtelnosti milé duše
své. Vzbuď víru, naději a lásku.“
Pán Ježíš prvé než
apoštolům velebnou svátost podával, nohy jim umýval, ač všickni, krom jednoho,
čisti byli. Těm ukázal, s jakou bedlivostí my bychom se strojiti měli,
když tuto svátost přijmouti žádáme.
Též kdo tuto svátost hodně přijmouti
žádá, nemá s bližním svým v žádném dlouhém hněvu trvati, žádnou
kyselost neb zášť a hněv v sobě nechovati, nýbrž bližnímu svému ze srdce
odpustiti, na něj se nehněvati; neboť přijímá do srdce toho, který byl tichý,
mírný, a nepřátelům odpustil.
Konečně i tělesné přípravy jest třeba, a
sice: abychom od půlnoci byli lačni, žádného pokrmu ani nápoje nepožívajíce,
toliko nemocní jsou vyjmuti.
Sv. Augustin praví: „Zlíbilo se Duchu
svatému, aby k poctě tak vznešené Svátosti v ústa křesťana dříve
vešlo tělo Páně, nežli ostatní pokrmy. Za tou příčinou se po všem světě tento obyčej
zachovává.“
Sv. Jan Zlatoústý dí: „Stůl tu stojí
královský, jsouť přítomni andělé, stolu toho sluhové, jest tu přítomen král
sám, a ty tu stojíš ospalý? Aneb v špínu jsi oblečen, a nic na to nedbáš?
O seber mysl svou, a dle možnosti své čistým rouchem oděj se, a tak přibliž se
k stolu Páně.“
I ti, jenž v manželském stavu jsou,
mají se slušně zdržovati před sv. přijímáním.
Obsah ↑
Co máme mysleti,
když k přijímání již přistupujeme.
Má nám býti, jako bychom slyšeli ona
slova sv. písma: Ejhle, ženich přichází, vyjdětež mu naproti. On se béře, plný
jsa lásky, milosrdenství a všeho dobrého, a naplněn žádostí, s námi a u
nás jakožto u svého srdce zůstávati; a protož mu vstříc jíti máme, plni jsouce
pobožnosti, milování, bázně, radosti a utěšení, poněvadž přichází Bůh a Pán
náš, Stvořitel přichází k stvoření, Otec nebeský přichází k nám
dítkám jsa hotov, na milost přijmouti a obohatiti, jakož se stalo onomu synu marnotratnému. On jest Beránek Boží,
který snímá hříchy světa. Odkud mi to, že Pán můj přichází ke mně? O Bože můj!
kdo jsi Ty a kdo jsem já? Obsah ↑
Jak se po sv.
přijímání máme chovati.
Po sv. přijímání pobuď se svým
nejsladším Ježíšem tak dlouho, jak ti možná, a děkuj jeho Božské velebnosti, že
se k tobě, hříšné duši, ráčil skloniti Pán a Bůh Tvůj, a pros ho, aby ti
dal svou vůli znáti a plniti. Pros ho o všecky potřebné věci, jak pro duši tak
i pro tělo, a obětuj se celý Pánu Bohu.
Sv. Terezie praví: „Jestliže po sv.
přijímání hned se od Krista odvracíme, po marných věcech se shánějíce; čeho má
On více učiniti? Má-liž snad mocí nás přinutiti, abychom naň patřili, jeho se
drželi?“ A dále dí táž svatá: „Jestliže Pán ve světě mezi lidmi
přebývaje, již pouhým dotknutím se roucha Jeho uzdravoval: není zajisté
pražádné pochybnosti, že i nyní podivné věci uzpůsobí, an v našem přebývá
srdci; a jelikož k nám do našeho příbytku zavítal, jistě že i vyslyší, zač
Ho prosíme, živou-li jen máme víru. Neboť Jeho velebnost hojně spláceti ráčí
prokázanou hostinnost. Po sv. přijímání to jest to příhodné okamžení, v němž
nás Božský učitel náš poučuje; vděčně zlíbejme nohy Jeho za to, že nás
poučovati ráčí, a prosme Ho skroušeně, aby nás nikdy více neopouštěl.“
Bl. Tomáš Kemp. učí: „Není dosti, abys
toliko před přijímáním nejsv. Svátosti k pobožnosti se připravoval, musíš
se v ní bedlivě zachovati také po přijímání. Jest po něm veliké pozornosti
třeba. Neboť pilné napotom sebe ostříhání jest opět nejlepší příprava
k obdržení větší milosti; an naopak velmi neschopným učiněn bývá, kdo se
hned opět zevnitřnímu potěšení příliš oddává. Varuj se mnohého mluvení
všetečného, v soukromí buď a se svým Bohem se obírej; neboť máš Toho,
kteréhož tobě celý svět vzíti nemůže.“ Obsah ↑
Lékařství proti
pokušení všelikému, jimž souží ďábel ty, jenž častěji k stolu Páně chodí.
Ďábel každému, jenž se snaží cestou
bázně kráčeti, překážky činí, na ty ale, jenž světem pohrdli, tělu
v pravdě odpírají a na duchovní život se oddali;aby nad sebou a nad
nezřízenými žádostmi vítězství dosáhli, na ty vší zlostí svou a mnohonásobnými
pokušeními doráží. Jest třeba pomoci proti útokům takovým.Zde se rozličné
prostředky neb lékařství uvádí. Užívej jich pilně, jedná se tu o spasení duše.
Čemu se nejvíce ďábel na odpor staví,
jest časté přijímání nejsv. svátosti oltářní. Nebo ďábel ví, že nic tak mocně
jeho království nevyvrací, jako časté a hodné přijímání svátosti oltářní.
Přijímáním hodným této svátosti dosáhne křesťan milost, vší moci a zlosti
ďábelské dostatečně odepříti. Skrze častější k stolu Páně přistupování
cvičí se člověk v oněch cnostech, jimiž království ďábelské se boří,
totiž: ve víře, v naději, v lásce, v pokoře, v modlitbě,
v putování světa, v uvarování se nejen hříchů smrtelných, a všech
příležitostí zlých, ale i hříchů všedních, jak dalece síla lidská stačuje. Není
divu, že ďábel vší mocí se snaží, duše od častého přijímání velebné svátosti
odvesti.
Překážky, jenž v cestu
ďábel klade, jsou:
1.
Ďábel praví: „Slyš, co lidé řeknou. Budou se
ti vysmívati, budou říkati, že jsi mnich, Jesuita, svatoušek, pokrytec, baba,
že chceš vidín a za svatého počtěn býti.“ – O jak mnohé tímto
provazem od stolu Páně odtahuje ďábel!
2.
On ustavičně mnohým šepce: „Budeš-li často
k stolu Páně choditi, musíš vší velebnosti a kratochvíle se zbaviti.“ Straší je smutným
a truchlivým životem, aby se pobožnosti zhrozili; kryje však pilně to, že
křesťané, jenž často k stolu Páně přistupují, nejsou smutní, nýbrž plni
veselosti a potěšení duchovního, andělského, nebeského, tak že by svůj život se
žádným mocnářem všeho světa neproměnili.
3.
Mnohým satan představuje, „že tato svátost
příliš důstojná jest, a my ji nehodni jsme přijímati.“ Tak pod pláštěm
pokory se od stolu Páně zdržuje. Dle toho důmění bychom ani jednou v roce
ani přes celý život nesměli k stolu Páně jíti. Jako roucho bílé bělejší
jest, jež se často, než ono, jenž jednou za rok se pére, tak také člověk
způsobnější jest, jenž často přijímá, než ten, jenž jednou v roce
k stolu Páně jde.
4.
Jiným ďábel maluje: „že není možné od hříchu se zdržeti,
a proto není hodno k stolu Páně často přistupovati.“ Zatím nedopouští
jim poznati, jak nesčíslný počet těch, jenž v těžkých hříších vězeli,
skrze pouhé přijímání velebné svátosti a pomoc Kristovu, které často užívali,
všeho hříchu docela sproštěni byli. Neboť časté přijímání jest mocný prostředek
k dosažení čistoty, pokory, trpělivosti, a setrvání v dobrém.
5.
Nepřestává satan mnohé pochybnosti v této velebné
svátosti mnohým do srdce míchati, zdali opravdu v tom způsobu Kristus Pán
přítomen jest. Tu třeba věřiti slovům Kristovým, a velikému působení této
Svátosti.
6. I takového
pokušení u mnohých užívá, že všeliká nečistá myšlení na mysl uvazuje, zvláště
v tu noc před přijímáním. Tak se čte o jednom poustevníku, že
obyčejně té noci před sv. přijímáním ve spaní poškvrněn býval. Dověděv se o tom
jeden ze sv. otců, k tomu jej přidržel, že vždy na to musel k stolu
Páně jíti, a tím způsobem ďábelského šálení zbaven byl.
7.
Předkládá ďábel: „že nesluší se s Bohem
v přílišnou známost vydávati, z toho že pochází lehkovážnost.“
Na to se odpoví: „Kdo nemá stálé
obcování s Bohem, ten obcuje s ďáblem.“ Neb Kristus
dí: „Kdo není se mnou, proti mně jest.“ Bůh chce,
abychom ho nazývali otcem, jest tedy jeho vůle, abychom synovské obcování
s Ním vyhledávali.
Kdo tím pokoušen jest, že při častém přijímání se
nelepší, ten považ toto: Když uznává, že se nelepší, to jest právě
dobré znamení prospěchu z té svátosti pocházející.
Sv. Bernard učí: „To jest neomylné
znamení přítomnosti Ducha sv.: toužiti
po větší milosti a pomoci Boží k polepšení –
a když uznává člověk, že se málo lepší. – Jestliže nemohu s tak velikou
pomocí nic neb málo prospěti, co by ze mne bylo, kdybych se té milosti zbavil,
nechtě k stolu Páně přistupovati? Čím slabší jsem, tím častěji mi třeba
posily nebeské.“ Ďábel sv. Kateřině Senenské
pravil: „že bude ztracena, že marná jest modlitba její, a ničemné
vše, co dobrého činí.“ Ona však odpověděla: „Mám-li býti ztracena,
tím více třeba, abych se polepšila a dvojnásobně dobře činila. Chci více než
prvé Pána Boha milovati, k němu se blížiti, a vše, co se milosti jeho
líbiti bude, po celý čas života mého co nejhorlivěji konati, neb v pekle Ho
již více milovati moci nebudu, ani co dobrého činiti.“ Tímto satana
zahanbila.
Když
se na člověka mnohá pokušení uvaluje, kterých prv nikdy v sobě necítil,
tak se to stává, že před tím pokušení málo odpíral a jich si málo všímal – aneb
jest to Boží dopuštění, a to jest zajisté k většímu užitku člověka. „Kdo nebyl pokoušín, co umí?“ dí Sirachovec (Sir 24,
2) A opět: „Synu! Chceš-li Bohu sloužiti, stůj v bázni a připrav
duši svou k mnohým pokušením.“ A sv.
Pavel píše: (II.
Tim. 2.) „Nebude korunován, leč se kdo bude náležitě
potýkati.“
Též
někdy v člověku bázeň povstává, že z pouhé žádosti, marné chvály co
dobrého činí. Tu se řiď se sv. Bernardem. Jednou když kázal, povstala
v něm myšlénka, aby kázání pro uvarování marné chvály nechal. Sv. Bernard odpověděl:
„Satane! Pro tebe jsem kázati nezačal, aniž
také pro tebe přestanu.“ Obsah ↑
Theresa
Maria Schiavo
*3.12.1963 - † 31.03.2005
Terri, ora
pro nobis peccatoribus,
Ad revidendum
in caelo,
Amen.