|
|
|
ČERNĚ – řeč autora spisu, děkana starobylé kapituly SS. Petra a Pavla na Vyšehradě, 1862, P. Vojtěcha Ruffera Sv. Bernard
dí: „Uznej, o - takto uvedeni Svatí Otcové od ustanovení
světa.“ (Mat. 25.34.) – takto uvedeny citáty z Písma Svatého Pán
Kristus praví: Pojďte ke mně všickni – takto uvedena přímá řeč
Pána Boha |
Rychlé vstání po pádu smrtelném jest známka budoucího vyvolení;
ale odkládati na leta, známka zahynutí.
Svatý Stibor praví: „Jeden každý, dokudž
může, musí k Bohu spěchati pokáním, aby, kdož mohl a nechtěl, pozdě
dokonce již nemohl. Tudíž dí prorok: „Hledejte Hospodina, pokavadž může nalezen býti; vzývejte
Ho, pokudž s svou mocí blízko jest.“ (Izai.
55, 6)“
Svatý David napomíná: „Dnes, uslyšíte-li hlas jeho,
nezatvrzujte srdcí svých.“
(Žalm 94, 8)
Strašlivá jsou vyhrožování písma sv.: „Poněvadž jste
odpírali, když jsem vás volal – pročež v zahynutí vašem smáti se budu. –
Tehdáž volati budou ke mně, a nevyslyším jich.“ (Přísl. 1)
Sv. Jan Zlatoústý vece: „Běžte k lékaři, pokudž
můžete, sice byste snad nemohli, až byste chtěli.“
Sv. Efrem radí: „Hle, dvéře pokání jsou otevřeny; pospěš
tedy hříšníče, pospěš, dokud se nezavřou.“
Sv. Augustin píše: „Když se člověk na
konci života nalézati bude, neví: zdaž pokání převzíti a ze svých hříchů Bohu a
knězi vyznati se s to bude. Proto jsem řekl: že se má před pokáním dobrý
život věsti, a po pokání mnohem lepší.“
Sv. Řehoř praví: „Ačkoliv Bůh kajícímu
slíbil prominutí, nepřislíbil ovšem dne zejtřejšího.“
Teodoret píše: „Duše, po křtu sv. hříchy zraněná, neléčí
se pouhou věrou, ale pravou kajícností, slzami, vzdycháním, postem, almužnami,
modlitbou.“
Sv. Jarolím učí: „Koho vlastní hryže
svědomí, že hřešil, má přísnou kajícností oželiti předešlých hříchů, jimiž Boha
urazil.“
Sv. Ambrož dí: „Hřích odpustiti nemůže žádný Anděl;
toliko sám Pán Bůh, a neodpouští, leč činíme-li pravé pokání. A pravé pokání
jest, hříchu se více nedopouštěti.“
Sv. Efrem dokládá: „Z každého dobrého
skutku se Bůh raduje, nejvíce ale z duše, kteráž pokání činí.“
Kristus Pán dí: „Čiňte ovoce hodné
pokání.“ (Mat.
3, 8) Tato
slova vykládaje sv. Jan Zlatoústý, praví:
„Jakým medle způsobem lze nám ovoce vydávati? Když konáme, co se hříchům
protiví. Cizího jmění sis přivlastnil? Již i své vlastní rozdávati počínej.
Dlouhý čas jsi smilnil? I dovoleného požívání v manželství se zdržuj; a
několik dní ustavičnou zdrženlivostí v čistotě se cvič. Křivdu jsi jinému
buď skutkem neb řečí učinil? Vynasnaž se, službami neb dobrodiními usmířiti
těch, jenž pronásledují tebe.“ Obsah ↑
Sv. Řehoř praví: „Pokání činiti jest, -
zpáchaných hříchův oplakávati, a nikdy více se jich nedopouštěti.“
Sv. Augustin učí: „Kteří
v předsevzetí svém stále přelhávají Boha, do hříchů převelikých se
navracují, ne již trest časný, nýbrž trest věčný k očekávání mají.“
„Každodenně těžce hřešící neuprositelného činí Boha soudce svého,“ tak řekl sv. Pašasius. „Nezasluhuje účasten býti milosti kdo po nabytí milosti opět se
poskvrňuje,“ tak dí sv. Jan Zlatoústý. „Nehoden jest uzdravení,
který po dosáhnutém zdraví vždy se poznovu raní,“ tak vece sv. Vavřinec Justinian.
Pán Kristus zřetelně napomíná: „Nebudete-li pokání
činiti, všickni zahynete.“
(Luk. 13)
Buďto pokání činiti, nebo věčně v propasti hořeti. Hermas píše: „Stálým buď
v napravení svém, zachovávaje všecku vůli Boží. Ale i jiným to zvěstuj,
aby také oni pokání činíce, spasení došli. Bez darů však Ducha sv. nečistotu
nenávidějí. Proto čist buď v domě srdce svého, aby mohli u tebe neustále
ostávati.“ Obsah ↑
Pozdní pokání vždy podezřelé a nejisté.
Sv. Augustin (Lib. homilar. 50) píše: „Postaven-li
kdo v poslední bídě, pokání se podrobiti chce, a podrobuje, a v brzku
se rozhřešuje a odkud se ubírá, přiznávám se vám, že mu neupíráme, čeho žádá,
než za jisto nehlášeme, že dobře odchází. Toho opovážlivě nestvrzuji, neklamám
vás. Věřící, dobře živ jsa, bezpečně se odepírá. Kdož pokání činí a v mír
vchází, pokudž zdráv jest, a napotom dobře žije, bezpečně se odtud odebírá. Kdo
ku konci pokání činí, a rozhřešuje se, zdaž bezpečně odchází, já ubezpečen
nejsem. Celý život křesťana má býti ustavičné pokání a se lepšení. Pozdní
pokání jest nejisté.“ Obsah ↑
Na věčnosti pokání nemožné i neprospěšné.
Sv. Stibor praví: „Toliko v tomto
životě je svobodno pokání se uchopiti, po smrti již není volno, káti se. Neb dí Pán:
„Přicházíť noc, kdež žádný nemůže dělati.“
Milosrdenství Boží přispívá těm, kdož ještě v tomto životě se kají.
V budoucím pak již nepůsobíme, nýbrž počet ze skutků svých klademe.“
Sv. Řehoř píše: „V den soudu zavře se před lkajícími
království brána, kteráž se nyní denně otvírá kajícím. Zajisté bude i tehdáž
kajícnosti dosti, ale k prospěchu již nebude, proto že pak nikoli již
prominutí nenalezne, kdo nyní čas k odpuštění příhodný maří. Proto také sv. Pavel praví: „Hle, nyní jest čas příjemný: hle, nyní dnové spasení.“ Proto nabízí prorok
Izaiáš: „Hledejte Hospodina, pokavadž
může nalezen býti; vzývejte Ho, pokudž s svou mocí blízko jest.“ “
Sv. Bernard vece: „Lidé světští, když jim
radíme, aby pokání činili, odpovídají: Tvrdá jest řeč tato. Avšak
zaslechnete jednou slovo přímé, řeč tvrdou, zprávu zlou: „Odejděte zlořečení do ohně věčného.“ Toho se tedy dojde; ale pokání činiti, není těžké.“
Sv. František Salezský v jednom kázání svém praví: „Chcete-liž
spasení dojíti? Nuže jednejte jako Zacheus, hned nyní započněte; neboť příliš
časně nemůže to nikdy započato býti, ovšem ale mohlo by příliš pozdě býti. Bůh
slibuje ovšem kajícím prominutí, ale času a chvíle k činění pokání jim
neslibuje.“
Vyvolení kající povstávají spěšně z hříchův svých, neodkládají
s pokáním.
Sv. Augustin píše: „Ve zlém nechtějme
setrvat, aniž zoufejme nad odpuštěním, ale rceme: I my se navrátíme
k Otci, i my se přiblížíme k Bohu. Nikdy, věř mně, nikdy neodstrčí
toho, jenž se k němu navrátil. Pokáním Bůh nezhrzí nikdy,
když se Mu upřímně obětuje; přijímá je, milé jest Mu i vítané a činí všecko,
aby kajícníka v předešlý stav povolal. Co ale ještě výbornějšího, jest co
následuje: Byť i někdo všechen řád dostiučinění nemohl naplniti, přece ani tím
skrovným, ani tím v krátkosti konaným pokáním nepohrdá, i
takové přijímá, a nedopouští, aby na zmar přišla mzda byť i skrovného
obrácení.“ Podobně dí sv. Jan Zlatoústý: „Pokáním nehrzí Bůh nikdy, koná-li se upřímně: a kdyby se
kdož až na vrchol hříchů dostal, a chce se odtud navrátiti na cestu cnosti,
bývá ochotně přijat a obejmut.“ Pán
Bůh praví: „Obraťte se ke mně, a
obrátím se k vám.“ (Zach. 1, 3)
Lékařství proti zoufalým myšlénkám.
Křesťane, varuj se zoufalství! Nad to není nic hroznějšího.
Sv. Augustin píše: „Nikdo nezoufej! Že Jidáš
zrádce zahynul,nestalo se ani tak nepravostí, kterou zpáchal, jako spíše tím,
že nad prominutím zoufal.“
Sv. Jarolím praví: „Že ten hřích, který
Jidáš zpáchal, prodaje Krista Pána, byl proti člověčenství Krista; ale to
zoufání bylo proti jeho Božství; nebo milosrdenství Božské větší jest, nežli
prohřešení lidské.“ A dokládá týž sv.
učitel: „Zoufalství
jest nešlechetnost taková, již vyléčiti (spomoci) nelze.“
Sv. Stibor dí: „Nějaký hřích zpáchati, jest smrt
ducha; zoufati však, jest v peklo sestoupiti.“ Podobně učí sv.
Jan Zlatoústý: „Zoufalství zavírá nám brány do nebeského města, naděje
otvírá, důvěra zaopatřuje doň vkročení. Protož praví sv. Stibor: „Kdož naději
k odpuštění hříchů potracuje, již tím takovým potracením a zoufáním více
se odsuzuje nežli svým prohřešením . Zoufalství horší jest nad všeliký hřích.“ Učený Hugo píše: „Přestupků se
varovati je spása první; druhá nad prominutím nezoufati; poněvadž se věčně
trestá každý sám, kdo se před přísným Soudcem k pokání neutíká.“
Sv. Ambrož praví: „Nikdo nepochabuj, nikdo jsa sobě
zastaralých provinění vědom nad milostí Boží nezoufej. Umíť Pán proměniti
výrok, umíš-li ty napraviti přestupek.“
Chceš snad zoufati pro těžkost hříchů? Hleď na sv. Petra, ten Krista Pána zapřel, což jest
hřích veliký, hořce plakal, a Bůh mu odpustil.
Míníš snad zoufati pro mrzkost hříchů? Dopustil jsi se smilstva?
Patř na Maří Magdalenu, která veřejnou hříšnicí byla, mnohými
těžkými hříchy zprzněna jsouc. Ale pak, když jí milost Boží osvítila, tu tak
velikou lítostí projmuta byvši, tolik slzí vylila, až jimi nohy Páně umyla. A
Pán znaje její skroušenlivost a lásku k němu, odpustil jí všecka
provinění. Aneb snad jsi se dopustil i cizoložstva? Hřích to veliký, ale jen
nezoufej. Pohlédni na ženu v cizoložstvu postiženou, a Pán ji propustil a
napomenul, aby více nehřešila. Patř na Davida: i on
cizoložstva se dopustil, ale když poznal těžký hřích svůj, tu horkými slzami
svými lože své smáčel, skroušeným a pokorným srdcem Pána Boha za odpuštění
prosil, a Bůh mu provinění odpustil.
Ani proto nezoufej, že jsi se mnohokrát do předešlých hříchů
navrátil! Pamatuj že Pán nejdobrotivější ráčil říci: „Byť pak někdo sedmkrát
sedmdesetkráte hřešil, a zase pokání činil, že se mu to má vždy odpustiti.
Sv. Bernard píše: „Všickni hříchové smrtelní a
všední, co jich koli lidé od počátku světa zpáchali, jsou v přirovnání
k milosrdenství Božímu jako krůpěj vody k celé propasti mořské.“ Kající křesťane!
Jen nikdy nezoufej, byťbys do jakýchkoli nepravostí a mrzkých hříchů upadl;
když poznáš provinění své, jen hned srdečně lituj toho, pros Boha za odpuštění,
a důvěřuj se v milosrdenství Boží, čin pokání, a pak doufej v Boha,
že ti provinění odpustí. Obsah ↑
Můžeť i veliký hříšník dosáhnouti milost.
Sv. Alfons Liguori praví: „Snad řekne mnohý hříšník, jenž se
těžkých hříchů dopustil: kdo ví, zdaž mne Pán Ježíš od své tváře neodstrčí? Ne, nikoli,
odpovídá mu Spasitel sám: „Toho, kdož ke mně přichází, nevyvrhnu ven.“ (Jan
6, 37) „Nikoho od sebe neodstrčím, kdož svých hříchů lituje, ke mně se
vrací, byť i jeho hříchové byli sebe větší a četnější.“ “
Hermas píše: „Neříkej sobě samému: „Jak mi lze od Boha dosáhnouti
odpuštění, ješto jsem se těžce prohřešil? Nemysli tak, nýbrž celým srdcem se
k Bohu obrať, a pros bez pochybování, a zkusíš milosrdenství Božího. Není
zajisté Bůh jako lidé, aby nezapomínal na uražení.“
Sv. Augustin učí: „Ne kdo se prohřešil, ale kdo
v hříchu setrvá, jest před Bohem ohavou a zasluhuje Jeho hněvu. Neboť aby
stran odpuštění Božího nikdo nepochyboval, těší Pán jako
otec nejmilostivější skrze Proroka, an dí: „Nechci smrti
bezbožného ale aby se obrátil a živ byl.“ A opět: „Bezbožnost
bezbožného, nebude škoditi jemu, v kterýžto den obrátí se od bezbožnosti
své.“ (Ezech. 33, 11-12) Avšak toto tak převeliké milosrdenství pak nám prospívá,
jestliže neodkládáme Pánu se navrátiti, aniž k nepravostem nehromadíme
nepravosti.“
A na jiném místě píše sv. Augustin (Serm. 181, c.
16.) takto: „Nemluvím toliko o těch, kdož v málu a všedně prohřešili se;
ale rozprávím o tom, kdož všem podlehl nepravostem; kterýž velikostí hříchů
sobě zamezil cestu ku království nebeskému: a kterýž není z počtu
nevěřících, alebrž věřících; a z těch, jenž se prvé líbili Bohu,pak ale
klesli: Buď v cizoložství, buď v hanebnosti jakékoliv, aneb do jiných
těžkých hříchů upadli. Bůh zajisté nikdy nepohrdá pokáním, když
se Mu upřímně obětuje. Nikdo tedy, ani po stu, ani po tisíci hříchů nad
milosrdenstvím Božím nezoufej: neboť Bůh se chce smilovati, poněvadž je dobrý,
a smilovati může, protože jest všemohoucí. Avšak po pádu neprodlévej
s Bohem se smířiti; jinak, když bys hřešiti navykl, pak bysť i chtěl,
nemohl bys snad z osidel ďáblových vysvobozen býti.“ A dokládá týž sv.
otec (Manuale c. 23.): „Mnohých nepravostí jsem sobě
vědom, však nezoufám. Nebo kdež se rozhojnili hříchové, tu se rozhojnila i
milost Boží. Kdo zoufá o odpuštění hříchův svých, ten nevěří, že Bůh jest
milosrdný.“
Sv. František Salezský praví: „Kdo důvěrně a
s věrou na kříž, na Krista vzhlídá, nalezne milost vykoupení, byť to i ten
největší byl hříšník.“
Tertulian píše: „Všem proviněním, budže tělem nebo
duchem, skutkem nebo vůlí zpáchány byly, kterýmž skrze soud ustanovil Pán pokutu, skrze pokání
slíbil jim prominutí řka: „Čiň pokání, a učiním spasena
tebe.“ (Ezech. 18, 21) Obsah ↑
Svátost pokání převeliké dobrodiní.
Sv. Lev píše: „Mnohonásobné milosrdenství Boží
ráčilo takým způsobem nadejíti pokleskům lidským, že se naděje života věčného
netoliko skrze milost křestu, nýbrž i skrze lék pokání obnovuje, aby ti, kdož
dar znovuzrození pokáleli jsou, vlastním soudem se odsuzujíce, hříchův
odpuštění dosáhli.“
Sv. Pacián praví: „Hřešiti, nechť nás právem mrzí, pokání
pak, to nás nemrz: v nebezpečenství se vrhati, za to se styďme, ale
vysvobozenu býti, za to se nestyďme.“
Laktancius píše: „Chtěje Bůh dle svého věčného
milosrdenství postarati se o život a spasení naše, předložil nám pokání,
abychom, jestliže se o život a spasení naše, předložil nám pokání, abychom,
jestliže srdce očistíme, to jest, jestliže své hříchy vyznáme, Bohu
zadostučiníme, dosáhli prominutí, kteréž se tvrdošíjným a své přestupky kajícím
upírá od Toho, jenž na vnitřnosti a tajnosti srdce patří.“
Sv. Jan Zlatoústý projádřuje se o pokání takto: „O pokání! Jenž
z milosrdenství Božího hříchy odpouštíš, a ráj otvíráš: člověka
skroušeného hojíš a zarmouceného obveseluješ: život ze záhuby vytrhuješ a
v předešlý stav navracuješ. O pokání! Matko milosrdenství a mistryně
cnosti, veliké jsou skutky tvé, provinilce rozvazuješ, chybující napravuješ,
padlé zdviháš, zoufalce občerstvuješ.“ A sv. Bernard dokládá: „O pokání!
Zdraví duše, navrácení cnosti, rozptýlení hříchův, zkažení pekla, bráno nebes,
cesta spravedlivých, nasycení blahoslavených.“ Obsah ↑
Svátosti pokání největší lidstva část
potřebuje.
Sv. Augustin (v knize 21. o městě Božím) takto píše: „Řídký jest
počet těch lidí přeblažených, kteří by od dětinství svého žádného smrtelného
hříchu nebyli se dopustili, kteří ani v jaké nešlechetnosti, ani
v jakém zločinství a bezbožném bludu neuvázli; alebrž z veliké
milosti ducha potlačovali tělesnou libost, kdykoliv o vládu nad nimi se pokoušela.
Větší ale jest počet těch, kteří přijavše přikázání zákona, neobstojí
v půtce s nepravostmi a činí se přestupníky jeho, potom teprv
k nápomocné milosti útočiště berou a stávají se skrze ni vítězi, když
litujíce hořce svých vin, nejprve ducha Bohu pokořují a tudy i tělo duchu.
Kdožkoli tedy ujíti žádá pokut věčných, musí nejenom pokřtěn, alebrž i
ospravedlněn býti v Kristu, aby tou cestou pravdivě od ďábla ku Kristu
mohl přijíti.“
Tedy vyjímaje toliko malých dítek, ostatně těžko by kdo
z dospělých lidí nalezen byl, jenž by všecka přikázání Boží zachovával, a
žádného těžkého hříchu se nedopustil. Proto, jak radí sv. Ján Zlatoústý: „Komu již nelze
cestou první nevinnosti bráti se k nebi, musí se snažiti cestou pokání do
nebe se dostati.“ Obsah ↑
Toliko v Církvi katolické a skrze sv.
zpověď lze odpuštění hříchův dosáhnouti.
Sv. Augustin praví: „Klíče odevzdal Pán Církvi své,
řka: „Cokoliv svážete na zemi, bude svázáno i na nebi: a cokoli
rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ (Mat. 18, 18) To jest:
„Já Hospodin a veškeří řádové nebeského vojinstva schvalujeme a stvrzujeme
s vámi vše, co svážete a rozvážete.“
Sv. Alfons Liguori vece: „Pro toho, kdo Boha těžkým hříchem
urazil, není jiného prostředku k ujití věčného zavržení, leč z hříchů
svých se vyznati. Ale jak, jestliže jich z celého srdce želím, po celý
svůj život za ně lkám, jestliže se na poušť odeberu, tam se bylinkami živím a
na zemi líhám, není na tom dosti? – Čiň co chceš, z hříchu-li se nevyznáš,
jehož tobě paměť připomíná nelze, abys došel prominutí.“
Sv. Ambrož dí: „Kdo se sám vinen dává, ač hříšník jest,
již spravedlivým býti začíná; poněvadž sebe samého nešetří, a spravedlnost Boží
poznává. Neboť pomsta Boží ustává, když předchází vyznání lidské.“
Tertulian píše: „Jestliže se zpovídati zpečuješ, v srdci svém peklo
uvažuj, kteréž zpověď hasí: velikost trestu sobě představ, abys neváhal
prostředku uchopiti se.“
Sv. Cyprian radí: „Milí bratří: Jedenkaždý z hříchů
svých zpovídejme, dokudž se zpovědi průchod dává, dokudž ještě
k dostiučinění a udělovanému skrze knězstvo odpuštění u Pána se
přivoluje.“
Sv. Augustin dokládá: „Vol co chceš; bez zpovědi
odsouzen budeš. K tomu Bůh zpověď ustanovil, aby vysvobodil pokorné: a
protož odsuzuje ty, kdož se zpovídati nechtějí, aby věčně potrestal pyšných. Ne
proto žádá Bůh, abychom hříchy vyznávali, že by jich sám neznal, nébrž ďábel to
chce, aby nalezl, co by nám před trůnem věčného soudce vytýkal. Za tou příčinou
ďábel chce, abychom hleděli spíše sebe zastávati, než pro hříchy na se
žalovati. Naopak ale Bůh náš, poněvadž je dobrotivý a milosrdný, chce, abychom,
vyznávajíce je v životě tomto, nebyli pro ně zahanbeni v životě
budoucím. Neboť když m vyznáváme, On odpouští.“ Obsah ↑
Co nedá lidem choditi k zpovědi.
1. Stud a hanba z povědomých sobě hříchů. Proto třeba
mysliti, že již Bůh je ví, že zpovědník jest tu na místě Božím, ne aby nám je
vyčítal, nýbrž aby hříšníky k Bohu se navracující milostivě přijal, a že
v den soudný všechno vyjeveno bude.
2. Strach před pokáním. Tu třeba
povážit, že větší jest pekelný a věčný trest a muka.
3. Bázlivost. Bojí se hříšník, aby za zlého
nebyl uznán, a tak o něco časného zde přišel. Tu si připomeň, že ti někdy půjde
o ztrátu věčného dobrého.
4. Zoufanlivost; když na tom jest hříšník, že se více
hříchů vystříhati a zbaviti moci nebude. Proti tomu pokušení se na odpor
srdnatě postaviti máme, činíce časté předsevzetí s milostí a pomocí Boží
více nechtíti hřešiti, což dosahujeme skrze svátost pokání, skrze modlitbu a
požehnání zpovědníka.
Sv. Paulin píše o sv. Ambrožovi: Že kdykoliv
někdo přišel vyznati se z hříchů ve sv. zpovědi svatému Ambrožovi, on
plakal tak velmi, že i kajícníka k pláči přivedl a pohnul. Myslilť totiž,
že klesl s kleslými. A přimlouval se za hříšníky u Boha, aby jim odpustil
provinění.
Origenes nás takto napomíná: „Hledej lékaře
duše své, kterýž by s nemocnou uměl nemocen býti, s plačící plakati a
pravou outrpnost s ní v neduživosti její míti. Najdeš-li tedy
takového milosrdenství, hlediž pak následovati pilně rady jeho.“ Obsah ↑
Užitkové sv. zpovědi neb svátosti pokání.
1. Ve svátosti pokání
bývají všichni hříchové odpuštěni.
2. V ní
nabýváme milost Boží.
3. Proměňuje se pokuta věčná v časnou.
4. Ní se vždy nějaký díl i časné pokuty nahražuje.
5. Ona navracuje srdci člověka jasnost
světla Božího a pokoj svědomí.
6. Navrací to dobré, které jsme potratili.
7. Z nedokonalé lítosti a skroušenosti
činí dokonalého skroušeného člověka.
8. Uzdravuje duši.
9. Obveseluje ráj.
10. Činí nás účastné
obcování všech svatých Božích.
11. Dává příležitost, že se vždy můžeme
něčemu naučit od zpovědníka.
12. Zarmucuje ďábly,
anděly pak obveseluje, zacpává úpad do pekla, a otvírá brány rajské. Obsah ↑
Sv. zpověď působí čest a chválu Bohu.
Sv. Augustin praví: „Když se vyznáváš z hříchů
svých, i to přináleží ku chvále Boží: neboť lékař se tím více vychvaluje čím
více nad nemocným k zoufání bylo. Zpovídej se tedy z hříchů svých,
čím více jsi již zoufal nad sebou příčinou nešlechetností svých; neboť chvála odpouštějícího
jest tím větší, čím větší jest bezbožnost hříchy páchajícího.“
Sv. František Salezský učí: „Budeme-li právě pokorní budeme
také míti nad hříchy nesmírnou ošklivost a skroušenost, a to pro Boha dobrého,
Jehož jsme jimi urazili: však vlastní na ně žaloba nám sladká a líbezná bude,
proto že tudy čest Bohu odňatou opět Mu navrátíme. Bude také skrze svatou
zpověď našemu srdci odlehčeno, rovně jako se nám zdá, že svým bolestem
ulehčíme, když je lékaři oznámíme.“ Obsah ↑
1. Když kdo ve
zpovědi i jediný hřích smrtelný zamlčí, buď ze strachu neb ze zlosti.
2. Když selže ve
zpovědi o věci, která jest hřích smrtelný.
3. Když kdo
z nedostatku pravé přípravy na hřích smrtelný zapomněl.
4. Když zpovídající
nemá úmysl, hříchů a zlých příležitostí se vystříhati.
5. Když je někdo
v kletbě a nežádá napřed za propuštění z ní.
6. Když někdo, maje
těžké věci ve svědomí svém, a nemoha sobě sám v nich poraditi pro neumělost
svou, schvalně ale neučeného zpovědníka volí, který neví, co má vázati a
rozvazovati a tak slepý slepého do jámy vede.
Též neplatné jsou zpovědi u všech těch,
kteří hříšných spolků, zlých míst a společností, v kterých
vždy hřešívali, dle možností se nevarují. Též ti, kteří svedené osoby
veškeré bídě vydali, hříchem jejich způsobené, a o ně se nestarají: a veliké
dané pohoršení dobrým příkladem nevynahražují. Též kdo bližnímu uraženou
čest, neb nespravedlivě odňaté jmění nenahražují,
jak dalece by jim to možné bylo. Též
kteří s bližním v nepřátelství žijí, a jemu odpustiti
a úplně smířiti se nechtí.
O těch, jenž v hanebných nečistých
navyklostech žijí, aneb vždy zase do svých těžkých hříchů nazpět
padají, platí, dle udání osvícených duchovních otců následující: Zdržel-li
se kající po každé zpovědi aspoň na nějaký čas obvyklého hříchu,
nebo činil-li aspoň silný, statečný odpor proti hříchu, dříve
nežli zase klesl: tedy se může vždy souditi, že zpovědi jeho byly platné.
Upadl-li ale po zpovědi pokaždé a vždy týmž způsobem,
nepřemáhaje se a neodporuje aspoň poněkud, opět do
bývalého těžkého hříchu: tedy se může předpokládat, že byli
zpovědi jeho neplatné; protož jest potřebí, aby je opakoval neb
všeobecnou zpověď učinil. Obsah ↑
Prv než k zpovědi jdeš, pros Ducha
sv., aby tě osvítil, poznati bídný stav svůj. Pak zpytuj pilně svědomí své.
Vezmi si na čas, upamatovati se na všecky hříchy, kterých jsi se dopustil,
zvláště jestli dávno jest, co jsi u zpovědi nebyl. Neb kdyby z pouhé nedbanlivosti
jeden hřích smrtelný při zpovědi zapomenut byl, zpověď jest neplatná. Vzbuď
srdečnou lítost nad svými hříchy a pevně si ustanov, více nehřešiti. Ve zpovědi
oznam, jakým způsobem jsi hřešil, s kým, jmenuj jen stav osoby, ale nikoli
jméno. Udej počet hříchů smrtelných, jak ti znám, neb alespoň pověz, jak dlouho
jsi v tom hříchu trval, neb zdali jsi se ho vždy dopouštěl, kdykoliv byla
příležitost.
Vyvol sobě, jak radí sv.
Bonaventura, horlivého a bohulibého muže za svého duchovního vůdce, jemu se
zcela odevzdej s důvěrností.
Sv. Augustin praví: „Stojícího před
tebou kněze za anděla Božího považuj. A s jakouž uctivostí k Bohu a
k andělu jeho, s touž sluší též mluviti k sluhovi Božímu.
Nejtajnější skrýše vnitřností svých mu otevři. Každý kněz ve zpovědnici jest na
místě Božím, protož s důvěrností se jemu odevzdej, uposlechni rady a
poučení jeho.“ Obsah ↑
Sněm Tridentský učí: „Žel a lítost –
jest bolest duše a ošklivost nad zpáchaným hříchem s předsevzetím, více
nehřešiti.“
Sv. Ambrož praví: „Chceš-li dojíti
a zasloužiti hříchů svých odpuštění, obmej vinu slzami dokonale kající duše,
jenž pocházejí ze studnice lásky Boží, kteráž buď prýští ze vnitř, jest-li
přirozenost kajícího citelná, anebo se tají v srdci, jest-li tvrdá.“
Sv. Řehoř dí: „Pravá lítost má
svůj počátek v srdci a ne v ústech. Srdce zhřešilo, k hříchu
ponoukalo anebo svolilo, srdce musí také želeti. Všecky slzy, všecky modlitby
nepomohou, neví-li o nich srdce.“
Nadpřirozená. Sv. Jan Zlatoústý
učí: „Hřešil-lis, neplač, nenaříkej, že jsi Boha urazil, kterýž jest
neskončeně dobrotivý a tebe tolik miloval, že Syna svého dal, aby tě spasil.
Pravá lítost pochází z lásky k Bohu.“
Proto řekl Pán Ježíš k Maří
Magdaleně: „Odpouštějí se ti hříchové mnozí, neboť milovala mnoho“ (totiž Pána Ježíše).
Sv. František Salezský praví: „Želení hříchů,
když toliko opravdové želení jest, jakkoli by sice malé bylo, mocí svatého
pokání a knězského rozhřešení dodatečně od hříchů očišťuje; bude-li však to
želení velmi silné a pronikavé, nás nerci-li od hříchů, ale i od všech
náklonností k nim obmyje. Máme tedy co největší skroušení nad svými hříchy
míti, je tak nenáviděti, tak se jich hroziti a tak sobě v nich oškliviti,
aby se ta nenávist, hrůza a to ošklivení i na to nejmenší v nich zalíbení
vztahovala.“
Obecná. Sv. Augustin
píše: „Kdo chce ospravedlněn býti, musí ne některých, ani mnohých, ale
všech těžkých hříchů litovati.“
Podobně dí sv. Řehoř Naz.: „Co zpomáhá,
jestli kdo želí hříchu chlípnosti, ale hříchu lakomství neoplakává, i jeho se
drží? Anebo co platno, oplakávati hřích zlosti, a hřích závisti v sobě
chovati.“
Sv. Terezie udává výborné měřítko k poznání,
zdaž by duše svých hříchů opravdu želela, řkouc: „Tehdáž tomu
tak, když opravdovou má vůli, a raději by všecko jiné než milost Boží
potratila; pak nechať jest pokojná, jelikož jisto jest, že svých hříchů
opravdové želí a lituje.“ Obsah ↑
Nevyhnutelná
potřeba, hříchů litovati, a kdy?
Kdo pokaždé, když hřeší, uzná srdcem
zkroušeným svůj hřích, smiluje se nad ním Bůh, jako otec nad svým synem, když
ho za odpuštění prosí byť by to za den několikráte bylo.
K svaté Gertrudě Kristus Pán
řekl: „Kdo uznav na sobě nějaký hřích, a hned bude obětovati Bohu
Otci mému utrpení a smrt mou na odpuštění svého hříchu, nikdy tak nepadne, aby
duše jeho škodu utrpěla.“
Svatý Alfons Liguori praví: „Lítost se má
vzbuditi v srdci svém:
1. Pokaždé, když,
člověk do nějakého hříchu upadl.
2. Když přistupuje
k sv. zpovědi a k sv. přijimání.
3. Když se kdo
nachází v prudkém pokušení k nějakému hříchu.
4. Když se vzbuzuje
láska k Bohu, též litovati a oškliviti sobě hřích.
5. Často ve svém
životě.
6. Kdykoli se
nachází v nebezpečenství života a sv. zpověď pro jakýkoliv pád vykonati se
nemohl.
7. Konečně když
nastává hodina smrti, tu třeba vzbuditi lítost nad všemi hříchy v celém
životě svém zpáchanými, a tak důvěrně do milosrdenství Božího se odevzdati.“
Tertulian píše: „Potřebí jest, aby hříšník želel a vzdychal, chtěje hříchů
svých dojíti odpuštění.“
Podobně dí Origenes: „Kajícností, pláčem a dostiučiněním
smaž hříšník, čím se proti Bohu provinil.“
Sv. Jan Zlatoústý praví: „Nežádá od nás Bůh, abychom tělo
své přísně bičovali, anebo do tmavých skrýší zalezli. Co od nás žádá, jest:
srdce skroušené a ponížené. Neželeti, že jsi se prohřešil, hněvá Boha více,
nežli to, čeho jsi se prvé dopustil.“
Obsah ↑
Výhody čili prospěch pravé lítosti.
Sv. Řehoř praví: „Čím hojněni se poklesek oplakává,
tím hlubšího poznání pravdy se dosahuje.“
Kasiodor píše: „Bol těší milujících, očišťuje kajících,
zapuzuje ďábla, smiřuje s Kristem. Příjemná to trpkost, šťastné slze,
spaslivé trápení.“
Bl. Tomáš Kemp. dí: „V pravém skroušení a v srdci
pokorném roste naděje odpuštění, upokojuje se zbouřené svědomí, ztracená milost
se navracuje, člověk bývá ochráněn budoucího hněvu, a v svatém políbení
potkávají se spolu Bůh a kající duše.“
Sv. František Salezský ujišťuje, že: „Lítost pravého
kajícníka jest bolest, plná vnitřního pokoje a potěšení; neboť čím více kdo
želí, že Boha urazil, tím více důvěřuje v prominutí, tím více nabývá
útěchy.“
Tou příčinou zvolal sv. Leonard: „Pane, jižli
sladké jest, pro Tebe plakati, jak sladké teprv s Tebou se radovati!“
Sv. Cyprian vece: „Lotrovství lotra kajícího bylo
hodné zahynouti, však srdce skroušené proměnilo ten trest v mučennictví.
Žádná ošklivost nepravosti nebrání Bohu odpustiti, pakli jí opravdová srdečná
lítost obmývá.“
Sv. Řehoř Naz. dí: „O vy šťastné slzy lítosti, jenž
hříšníka ze zkázy lidské vytrhujete.“
Sv. Ambrož volá: „O lítosti! Tys mocná, tvé jest
království Boží; ty nehrozíš a nestrachuješ se soudné stolice Boží; před tebou
oněmějí na tebe žalující nepřátelé ty přemáháš Nepřemožitelného a získáš
Všemohoucího.“
Sv. Augustin dokládá: „Lítost vytrhuje nás z náručí
pekla a otvírá nám nebe.“
A na jiném místě dí týž sv. Otec: „Všechny vody
neuhasily by ani jedinou v pekle jiskřičku: avšak kdyby jediná slza ze
skroušeného vypudila by se srdce, všechen by pekla uhasila plamen,“
Sv. Jarolím dí: „Modlitba Boha obměkčuje, slza ale
přinucuje.“
Sv. Bernard praví: „Slze kajícníkovy jsou andělům
rozkoší i milé Bohu.“
Jak mocné jsou slze kajícího, o tom pamětihodná slova zaznamenal sv.
Jan Zlatoústý, řka: „Hříchové tvojí jsou v knize zapsání, slze pak tvé jsou
jako mokrá houba; vylévej slzy, a smazáni budou hříchové tvojí; vylévej slzy, a
kniha ta čistá bude.“
Což potvrzuje příběh, kterýž vypravuje sv. Jan
Klimatus, že: „Jakýs mládenec chtěje opustiti svět, v kterém hříšně
živ byl, a chtěje jíti do kláštera, prvé však než jej opat přijmul, chtěje jeho
povolání zkusiti, z toho ohledu mu řekl: chce-li opravdu přijat býti, musí
se veřejně ze všech svých hříchův vyznati
mládenec, jenž si opravdu předsevzal, Bohu se obětovati, podrobil se. Když
tedy u přítomnosti jen několik mnichů on své svědomí odkrní, své hříchy
slzavě vyznával, tu spatřil jeden bratr téhož řádu, kterak jeden
ctihodný, vznešený muž stoje u onoho mládence, a pokaždé, jak ten kající
mládenec hřích po hříchu vyznával, tu ten slovútný muž, který v své ruce
list držel, v němž onyno hříchy napsané byly, mazal, tak že, když tento
kající svou zpověď skončil, také na papíře u onoho muže smazané byly. A
tak což se tehdáž viditelně stalo,“ dokládá týž sv.
Jan Klimatus, „to se stává vždy neviditelně při každé zpovědi když se
hříšník s pravou skroušeností vyznává. Obsah ↑
Stud při sv. zpovědi marný i škodlivý.
Sv. Augustin praví: „O člověče! Proč se stydíš vyznati
hříchy své? Jsemť hříšník jako ty; neníť mi neznámé, co jest lidského. Zvol, co
chceš: jestliže nezpovídaje se ukrýváš vinu svou, zavržen budeš.“
„Všichni jsme,“ dí týž sv. Otec, „lidé křehcí,
slabí, nádoby hliněné – všickni hřešíme; proč tedy ze svých hříchů zpovídati se
obáváme? Přede vším máme se snažiti, abychom nehřešili; pak-li jsme ale
hřešili, nestyďme se z hříchů svých se zpovídati.“
Sv. Pacian vece: „Bratři, napomínám vás, kteří
nepravostí se dočinivše, do nestudnosti bojácnými, po hřešení stydlivými jste:
když se nerdíte hřešiti, nestyďte zpovídati se, časným zahanbením věčnému
předejíti.“
Protož radí sv. Augustin: „Lépe jest, před jediným člověkem
něco málo studu snášeti, nežli v den soudný těžkým zavržením stížen býti.“
Sv. Jan Zlatoústý učí: „Kdo se stydí, jednomu člověku
vyznati hříchy své, nestydí se ale páchati je před obličejem Božím kdo nechce
vyznati a pokání činiti: v onen den ne před jedným nebo dvěma, nýbrž před
lidem celého světa bude zahanben.“
Konečně sv. Augustin dokládá: „Nestyď se před jedním vyznati,
co jsi se nestyděl snad přes mnohými a s mnohými konati. Neboť lidské
jest, chybiti; křesťansky, od hříchu se zdržeti; ďábelsky, v něm
setrvati.“ Obsah ↑
Vyznání musí býti úplné a upřímné.
Sv. Cyril Jerusalem. dí: „Vyznej se, čeho jsi zpáchal
myšlením, slovy neb skutky, ve dne aneb v noci.“
Sv. Augustin vece: „Kajicník pozorujž svá přečinění, co se tkne místa, času,
setrvávání v něm, rozdílnosti osob; a z jakého pokušení se ho
dočinil, a kolikráte se též nepravosti dopustil. Všechna tato rozdílnost má
oplakána a zpovídána býti.“
Sv. Řehoř učí: „Každý se má zpovídati kdy a kde a jak
zhřešil, zdaliž se to nevědomky, z přenáhlení aneb schvalně stalo.“
Sv. František Salezský radí: „Kdož duši svou tím úmyslem
zúplna vyčistiti chce, aby k pobožnosti způsobnější byl, má i ty nejmenší
nemoci duchovnímu lékaři oznámiti.“
Sv. Petr Damian praví: „Ústní vyznání má se upřímně díti, neboť
nesluší čásť hříchů vyjeviti, a čásť zadržeti, aniž mají lehké hříchy vyznány a
těžké zapírány býti.“ Obsah ↑
Zpověď má se díti pokorně a skroušeně.
Sv. Alfons Liguori praví: „Kajicník, ubíraje se do
zpovědnice, aby se z hříchů svých vyznal, musí sobě představiti, jakoby
k smrti odsouzeným provinilcem byl, který jest tolika řetězy spoután,
kolika hříchy svědomí má obtížené. Přicházíť k zpovědníku, jenž zastupuje místo
Boží, a který ho jedině z oněch okovů a z pekla vysvoboditi může. Za
tou příčinou má ve vší pokoře k zpovědníku mluviti.“
Takový studený hříšník přišed jednou k sv. Františku
Salzeskému velmi lehkomyslně těžké své nepravosti jemu odříkával. Tu hlasitě zaplakal sv. biskup; byv však tázán,
proč by plakal, odpověděl: „Pláči proto, poněvadž ty
nepláčeš.“ – Ty tedy ne tak, nýbrž zpovídej se, aby již z tvých slov,
z tvého hlasu zpovědlník mohl souditi, že lituješ hříchů svých.
Sv. Tomáš Akv. Píše: „Kněz zpověď slyší zastupuje místo Boží;
a takť se musí zpověď před ním týmž způsobem díti, jakož se děje před Bohem
v pokoře a v skroušenosti.“ Obsah
↑
K Petru Korbélimu Senenskému arcibiskupovi přišel jeden
kajícník k zpovědi, jehož hříchové těžcí byli. Srdečná byla domluva
zpovědníkova; ale také, když tento hříšníkovi velikost jeho poblouzení
vyobrazil, taková lítost se ho zmocnila, že potoky slz vylévaje, zpovědníka
tesklivě se tázal, zdali smí doufati, že mu Bůh odpustí? Načež odpověděl
biskup: „Doufej odpuštěním synu můj, pakli jen za své hříchy pokání činiti
budeš.“ Tu zvolal kající vzlykaje: „Ach, můj otče,
hotov jsem, tisícerou smrt přetrpěti, když jen za to rozhřešení dosáhnu.“ I řekl biskup: „Hleď, můj synu,
já ti chci na 7 let pokání uložiti.“ Dí na to kající: „Jak? Toliko 7
let se mám za své zločinství lkáti? O, já bych zaň dosti nevytrpěl, kdybych měl
trpěti až do skonání času.“ A biskup řekl: „I těch 7 let ti
zkrátím; 3 léta při chlebě a při vodě se budeš postiti.“ Nad tím se
kající zkormoutil a biskupa prosil, aby s ním nežertoval, ale aby ho
raději k tuhému, k dlouhému pokání odsoudil. Vida Petr srdečné
roznícení a skroušenost jeho, podivil se, pohnul se, že nad ním až plakal, řka: „Milý synu, to
nepřísluší věděti lépe nežli tvému lékaři, co k zhojení tvé duše prospěje,
a protož ti nyní pravím: pomodli se jednou modlitbu Páně a buď ubezpečen, že ti
Bůh tvé hříchy jistě odpustil.“ A odše kající, s hlasitým pláčem na
zemi padl a modlil se, co mu biskup uložil; avšak ledva se Otče náš domodlil,
vypustil duši svou. Tu se jal sv. Petr o tomto velikém, podivném kajicníku k shromáždění
mluviti, osvědčujíc, že beze všeho očistcového ohně toliko skrze
hlubokou, srdečnou a pravou lítost do nebeských radostí vešel. Obsah
↑
Sv. Jan Zlatoústý (v Hom. 20) dí takto: „Jestliže hříšník
bez prodlení ze svých hříchů se zpovídá, a lékaři, jenž jej hojí, rány své
odkrývá: prostředků, jež mu k uzdravení předpisuje, užívá! A jemu úplně
všecky své hříchy zjevuje: zajisté že se lehce a snadno vyléčí; neboť vyznáním
zhlazují se zpáchaní hříchové.“
Sv. Augustin píše: „Nepřetržité a ustavičné hříchy, do
nichž často padáme, nechť se ustavičnou smývají zpovědí, nechť se neustálým
vyhojují želem.“ Jako obraz, z kterého se často prach nestírá, ani
k poznání nebývá, tak jest to s naším srdcem; když se často od hříchů
skrz sv. zpověď nečiní, do těžkých hříchů upadá, bídný svůj stav ani neznajíc.
Bl. Tomáš Kemp. dí: „Co ti zpomáhá, dlouho se zpovědí
odkládati, aneb od sv. přijímání se vzdalovati. Hleď co nejdříve se očistiti,
spěšně jedu se zprostiti a lík přijmouti, a jistě poznáš, že ti lépe bude,
nežli kdybys dlouho odkládal.“
Náš Spasitel jednou k sv. Brigitě pravil: „Že totiž ten,
který horlivost v duchovním životě zachovat chce, často se skrz zpověď
čistit musí.“
Cefarius dí: „Duše, která po křesťanské dokonalosti touží, musí se
snažit o velkou čistotu srdce a svědomí, a to se stává skrze čistění se skrz
častou zpověď.“
Veliký král Franský sv. Ludvík synu svému před
smrtí svou toto naučení dal: „Synu, často se zpovídej, a vyvol sobě moudrého a zbožného
zpovědníka, který by tě vyučoval, co bys činiti a čeho se varovati měl.“
Sv. Filip z Neri praví: „Častá zpověď
jest vzácná skrejš velikých ducha pokladů; v ní bývá duše očištěna,
uzdravena a v službě Boží posilněna. A protož neopomeň se často zpovídati,
byť se i sebe větší překážka kladla ti v cestu.“
Sv. František Salezský vece: „Upřímně, úplně a
často vyznávej se z hříchů svých, s velikou spolu bolestí a
s úmyslem, více se jich nedopouštěti.“
Obsah ↑
Čiň zadost za své hříchy mnohými modlitbami, posty, almužnami,
bděním a jiným těla mrtvením, trpělivostí a ustavičnou skroušeností; neb každý
hřích, veliký i malý, bude trestán buď od člověka neb od Boha.
Jak dí sv. Augustin: „Nechceš-li, aby tě Bůh trestal,
tresci ty sebe sám, poněvadž jsi se toho dopustil, což bez trestání nemůže
zůstati.“
Sv. Jarolím vece: „Trýzněno buď tělo, jenž se
všelikým poddalo rozkošem: dlouhý smích buď splácen ustavičným pláčem; pohodlná
roucha a hedvábí přeskvostné buď vyměněno v hrubou žíni.“
A jak sv. Řehoř dí: „Kdo se věcí nedovolených dočinil,
hlediž i některých dovolených věcí se zdržeti, čímž by svému Stvořiteli
zadostučinil.“
Sv. Cyprian radí: „Skvrny, kterých-koli jsme
dočinili, almužnami smývejme.“
Sv. Lev píše: „Modlitbou se smilování Boží
vyhledává, postem se tělesná žádost dusí, almužnou se hříchy vykupují.“
Sv. Ambrož píše: „Znalť jsem některé, kteří
v kajícnosti své obličej slzami brázdili, tělo své všechněm
k pošlapání předhazovali, a vždy lační, vždy vyzáblí v živém těle
smrti se podobali.“
Sv. Isidor praví: „Jaký jsi měl chtíč
k hřešení, takový měj i k sv. pokání. Velicí hříchové velikých slzí a
velikého pokání potřebují. Třeba bez ustání hříchův želeti.“
Sv. Pacian dí: „Čím méně samým sobě odpustíte,
tím více vám odpustí Bůh.“
Sv. Augustin vece: „Neníť zajisté jen praveno: abyste
se od hříchův zdržovali, nébrž i za předešlé uprošuj Pána, aby tobě odpuštěny
byly.“
Dostiučinění jest nám velmi potřebné, napomíná k napravení
života, jak se o tom sv. Jan Zlatoústý projádřuje takto: „Nebyl-liby
člověk mnohem horším učiněn, kdyby dokonce žádného trestu k očekávání
neměl? Zdaliž by se tak oněch příležitostí vystříhal, jenž ho již tolikráte
k pádu přivedly? Zdaž-by tak zmužile okovy té neb oné zlé návyklosti
polámal a zničil, kteráž u něho téměř se proměnila v přirozenost? – Bázeň
trestu tedy jest ten prostředek, který hříšníka po sv. pokání opatrným činí,
v cnosti a v konání dobrých skutků upevňuje. Bázeň trestu dodává mu
udatnosti k potlačování zlých náruživostí, ku krocení nepořádných žádostí.
Pobádá ho, aby ustavičně sám proti sobě bojoval, údy své trýznil, odbojné tělo
své stálým mrtvením, a sebe samého zapírání v dobré kázni a v pořádku
udržoval.“ Obsah ↑
Velmi sobě važ odpustků, jako nebeského pokladu; neb odpustky jsou
ovoce ze zásluh života a smrti Syna Božího. Kdo sobě odpustků neváží, kdo nimi
pohrdá, životem a smrtí Krista Pána pohrdá.
Pokuď, o duše, měl-li by ten dlužník nějaká rozum, který by mohl,
ale nechtěl by svému věřiteli veliký dluh malou věcí zaplatiti? Moha svého
věřitele poníženou prosbou oblomiti a spokojiti, chtěl by raději do žaláře
jíti, a v něm několik let pro svůj dluh vězeti? – To činí člověk, který
nedbá na odpustky. On může Bohu malou věcí za veliké hříchy své zadost učiniti,
a nechce, ale chce raději do žaláře očistcového jíti a v něm mnohá leta
hořeti. Ovšem by se měl hříšník radovati, když mu milosrdný Bůh odpouští věčnou
smrt a chce mu i očistec, i nemoc, i neštěstí odpustiti, učiní-li se oučastna
úplných odpustků. Protož by neměl žádných zameškati. A Bůh zajisté odpustí
časné tresty hříšníku skrze odpustky, když to k jeho spasení prospěšnější
bude. Bůh i svého miláčka trestává pro větší na nebi korunu.
Pravý milovník Boží váží sobě mnoho plnomocných odpustků ne
proto, že se očistce bojí, ale proto, že Boha miluje. On touží po něm a žádá
tvář jeho brzy viděti beze všeho zdržování v očistci, a volá: „Ach,
brzo-li půjdu a ukáži se před obličejem Tvým? Touží duše má po Tobě, můj Bože.“
Duše drahá, toho nevyvažitelného pokladu sv. odpustků (z
neskončených zásluh Kristových, jeho matky Marie a všech svatých způsobeného a
celé církvi svaté zanedbaného) velice sobě všímej, a nepomíjej, všelikých
odpustků oučastna se učiniti. Obsah ↑
Útěcha k malomyslným kajícníkům od
sv. Františka Sal.
Petr Kamus Belajský biskup v knize („Duch sv.
Františka Salez“ nazvané) vypravuje: „Jistý dobrý známý Františka Salezského
vykonal u něho všeobecnou zpověď; a ta se sv. Františku líbila tak, že se
nemohl udržeti, aby nebyl kajícímu svou radost nad stavem jeho duše vyjevil.
Ale kající řekl: „To mi povídáte proto, abyste mne pozdvihl; neboť že byste vy
tak šlechetný muž mne velikého hříšníka ještě miloval a si vážil, to není ani
možná.“ – Odpověděl sv. František: «An rozhřešením hříchů svých zbaven
jste, byl bych pokrytec, kdybych vás ještě za hříšníka držel. Stojíte přede
mnou nade sníh bělejší. Miloval-li jsem vás dříve již, musím vás milovati nyní
dvojnásobně! Těšte se z důvěry vaší ke mně, kterou vás Bůh nadchnul, považuji
vás za syna, jehož jsem nyní v Kristu Ježíši zplodil; ba co více, já
považuji vás za člověka Bohu milého. Byl jste nádoba nečistá: avšak nyní mocnou
pravicí Nejvyššího nádobou posvěcenou jste učiněn. Byl bych bez citu, kdybych
nechtěl podíl míti v té radosti, které nyní andělé požívají nad vaším
obrácením. Věřte mi, ty slzy, jenž kanuly s vaších očí, působily na duši
mou, jako voda, kterou kovář oheň pokropuje a která žžavost nehasí, alebrž
rozpaluje. O, jak miluji nyní vaše srdce, jenž Boha miluje a od Boha jest
milováno.» Co pravil sv. František svému kajícímu, pravíť on i tobě,
kající křesťane! I zotav se, potěš se, upokoj se. Byla-li tvá lítost a tvá
zpověď pravá, je-li pravé tvé dostiučinění a tvé pokání, buď ubezpečen, že ti
Bůh hříchy odpustil.“ Obsah ↑
O pokušení, zdali se náležitě zpovídal.
Mnohé křesťanské srdce jest souženo a trápeno tou starostí, jak by
se z hříchů svých dobře nezpovídalo, své hříchy úplně nevyjevilo, neb se
dost srozumitelně nevyjádřilo atd. Touto pochybností pokušitel často k stolu
Páně přistupujícím mnohé dobré z přijímání svátosti oltářní pocházející
ukrádám jako: vnitřní potěšení, duchovní občerstvení. Neb po přijití Spasitele
svého měl by každý v příbytku srdce svého vesel býti, a jemu všelikou čest
prokazovati, jakož učinil Zacheus. Ti a takoví nechť uváží:
1. Kdo důstatečně
se ku zpovědi připravoval, a tak zpověď vykonal, a měl vůli, vše úplně
vykonati, čeho třeba k pravé zpovědi, ten ať jest ujištěn a nepochybuje,
že mu všickni hříchové jeho skrze Pána našeho Ježíše Krista odpuštěni jsou,
byťby i někteří jemu v zapomenutí přišly a v skrytě zůstaly. „Nebo bez želení
jsou darové a povolání Boží.“ Dí sv. Pavel k (Řím. 11, 29).
2. Mnohem pilnější
přípravy jest třeba těm, kteří jen jednou neb dvakrát v roce se zpovídají,
nežli těm, kteří měsíčně, neb týhodně ku sv. zpovědi chodí.
3. Žádný není
zavázán, aby se všedních hříchů zpovídal, leč by o některém pochybnost měl,
zdali jest všední čili smrtelný. Jestliže po zpovědi na mysl mu ten neb onen hřích
všední přišel, ať jej lituje a ve svém srdci spokojen zůstane.
4. Byť pak nebyl
povinnen z hříchů všedních se zpovídati, přece věc dobrá jest, to učiniti,
neb tu člověk vždy nabývá nových milostí, snázeji se jich varuje: k tomu
častokráte jsou hříchové smrtelní, ačkoliv se zdají býti všední, a pokuta
zasloužená za všední hříchy tím snáze se vyhladí.
5. Má kající svého
zpovědníka, jenž svědomí kajícího zná, poslechnouti; tak že, když by zpovědník
řekl, aby i bez zpovědi ku přijímání šel, má také bezpečně jíti (však se tomu
tak rozumí, není-li sobě povědom hříchu smrtelného). Tím sobě zasluhuje pro
svou poslušnost tolik, jako kdyby se byl zpovídal. Obsah ↑
Lékařství pro ty, jenž ouzkostí svědomí
soužení jsou.
(Ze spisů sv. Antonína a jiných učitelů.)
Hryzení neb bodení svědomí jest nepořádná bázeň nad hříchy, jenž
povstává z ničemných příčin. O čemž sv. David (v žalmu
54)
takto
mluví: „Hospodine, vysvoboď mne od malomyslnosti ducha.“ Tak by se často
modliti měli přespříliš bázliví křesťané. Mnoho zlého pochází z takového
ustrašeného svědomí.
1. Ono plodí
tesklivost náramnou, že člověk žádné chuti a síly necítí na sobě, aby nemohl
dobře činit.
2. Takový
malomyslný člověk svým jednáním i jiným chuť k dobrému odjímá.
3. Skrze přílišnou
srdce ouzkost a svědomí bázlivost k zoufalství mnozí přivedeni bývají.
Odkud to hnětení a bázlivost svědomí pochází?
Ta bázlivost pochází někdy ze slabosti těla a ze studené krve.
Proto žena, staří lidé a melancholičtí často tomu strachu svědomí podrobeni
jsou, a více než kdo jiný. Neb bázeň, studenost sužují a tlačí svědomí a mysl
lidskou, z čehož potom divná strašidla a jako nastávající sobě mnohé zlé
věci maluje a vymýšlí. Někdy příčinou toho jest vlastní mdloba hlavy a
nezdraví mozku, odkud mysl lidská mdlí.
Často povstanou chladné vlhkosti v člověku, a tudy mysl podobami a
obludami všelikými se naplní a straší. – Někdy ta bázlivost svědomí pochází
z přílišného postu, bdění a jiných těla zemdlení. Obsah
↑
Pravidla, jak by se lidé bázlivého svědomí
chovati měli.
1. Hleď se co
nejlépe připraviti k hodnému přijmutí milosti Boží. Lituj předešlých
hříchů, pokorně se z nich vyznej, předsevzetí učiň, že více nechceš Boha
uraziti. Neb jestliže člověk sám sobě dle možnosti pomáhá, věc jistá jest, že
mu Bůh milost svou udělí, a vlévá v něj světlo a dar moudrosti, rady,
rozumu, umění, a tudy člověku spomoženo bývá, aby mohl tu bázlivost svědomí
s sebe složiti.
2. Čti bedlivě
v duchovních knihách.
3. Časté modlení
velice pomáhá, a protož dí mudrc: Vzýval jsem, a duch moudrosti přišel ve mne,
kterýžto duch vyučuje nás všem věcem. A v skutku modlitba jest zvláštní
pomoc proti té bázlivosti svědomí, kteráž od ďábla pochází.
4. Nemá člověk
svědomí bázlivého svému rozumu věřiti, ale své zdání docela poddat svému
duchovnímu otci. Čte se o jednom řeholním učedníku sv. Bernarda, že pro
bázlivost svědomí nechtěl k stolu Páně přicházet. Řekl mu sv.
Bernard: „Jdi, přijmi velebnou svátost oltářní na mou víru.“ Poslechl
řeholník a ouzkost svědomí zmizela. Zpovědníka sluší poslechnout, neb on jest
na místě Božím.
5. Kdo jest
bázlivého svědomí (neb škrupulant), nemá si snadno mysliti, jako by se hříchu
smrtelného dopustil. Má-li předsevzetí, že by raděj umřel, než aby Boha urazil,
nemá se domnívati, jako by hříchu smrtelného povolil. Když mu zpovědník řekne,
že to, co a jak činí, není hřích smrtelný, má být upokojen.
6. Ďábel dává pozor
na svědomí jednoho každého, jaké jest, je-li smělé neb bázlivé. Najde-li je
bázlivé, tedy usiluje, aby je více do strachu přivedl, by to srdce tak zpletené
a ustrašené duchovních užitků vydávati nemohlo. D.p. když vidí, že některá duše
žádnému smrtelnému hříchu povoliti nechce, ale že se i stínu hříchu leká, tedy
nemoha jí k hříchu přivésti, o to pečuje, vnuká, aby to za hřích
pokládala, co žádný hřích není, jak v mluvení i v myšlení. Při těch ale,
jižto příliš smělého svědomí jsou, t.j. jenž málo na hříchy všední dbají, ty
ďábel tak vede, aby se lehce do smrtelných hříchů vydávali. Kdo tedy užitek
duchovní činiti chce, má se vždy k straně nakloňovati, která ďáblu jest na
odpor. Chce-li ďábel svědomí ku přílišné svobodě nakloniti, ty musíš hledět je
sklíčit; pakli je ďábel příliš sklíčiti usiluje, ty je hleď v svobodě
svatých zachovati. Tím ujdeš mejlkám.
7. Někteří jsou
skoro neustále plni nečistých myšlení, a zdá se jim, jako by bez přestání
hřešili, a proto v ustavičném strachu jsou, zvláště když k zpovědi
jíti mají. Takoví nechť pováží: byťby člověk po všecky dny života neustále byl plný takových mrzkých
myšlení proti své vůli, jim stále odporoval, a ošklivost nad nimi měl, nehřeší;
získá ale mnohé zásluhy za svůj boj.
Taková pokušení měla sv. Kateřina Senenská. Majíc mysl
svou naplněnou všelikými oplzlostmi, představovala sobě, jako by v pekle
již přebývala. V tom se jí Pán Ježíš zjevil, k němužto ona slzavě
volala: „O dobrotivý Pane Ježíši, kde jsi tak dlouho byl?“ Jižto on mile
odpověděl: „U tebe jsem byl.“ Ona pravila: „Jak jest to
možné, abys Ty mohl v tak nečistém místě jako mé srdce bylo, zůstávati?“ Pán odpověděl: „Povolila jsi těm
nečistým myšlénkám?“ Načež odvece sv. Kateřina: „O nikoli, ale mám je
v nenávisti a v ošklivosti, a raději bych umříti chtěla, nežli sobě
v nich zalíbiti, jim povoliti.“ Tedy řekl Pán: „Žádného
smrtelného hříchu jsi se nedopustila, a jen ten mne vyhání ze srdce lidského.
Pročež také ta dobrá vůle, mne neuraziti, u žádného bez přítomnosti mé býti
nemůže.“ Obsah
↑
Lík pro ty, kterým nečistá myšlení na
srdce vstupuje.
Tauler takto radí: „Buď dobré mysli, a snaž se, takovým
nečistým myšlením odpírati a je od sebe zaháněti, a neuškodí tobě. Obrať se ku
Pánu Bohu z celého srdce svého, a rci: Bože můj! ráději umříti volím, než
hřešiti, posilň mne, abych všem zlým napadům odolal.“
Sv. Jindřich Suso píše: „Pomni, že hřích nikdy hříchem není,
podkud vůle tvá nepovolí.“ A proto, byť pak člověk pln byl ustavičně tak
hrozných a ohavných myšlení, že by ani vysloviti nemohl, však když všechno to
proti vůli jeho by se dálo, a že by žádné zalíbení neměl na nich, ale
ošklivost, a nikdy svou vůli k tomu nepřikládal, tedy to myšlení není
hřích.“
Když by nějaké ohavné tělesné myšlení na srdce někomu padlo, a
snad z toho nějaké zalíbení neb rozkoš člověk již na sobě pocítil, a jako
ze zapomenutí na to hned neodpíral a ze sebe nevyluzoval, potom jemu
z toho strach šel, a počínal by pochybovati, zda-li tomu myšlení povolil,
či ne: tedy nemá si připouštěti, že smrtelně hřešil. Neb rozum člověka někdy
tak nenadále a hbitě rozkoší tělesnou zanesen bývá, že dobrá chvíle mine, nežli
by se upamatoval. A proto bázlivý nemá mysliti, jako by té rozkoši svolil.
Sv. Augustin učí: „Vůle jest k hřešení tak
potřebná, že bez vůle žádného hříchu není.“
Protož třeba pozor dáti:
1. Zdali se člověku
taková pokušení, když na mysl vstupují, líbí, čili nic? Zdali se jich leká a
hrozí? Leká-li se jich, může jistý být, že jim nepovolil.
2. Ustanoví-li
někdo u sebe, že by raději chtěl umříti, nežli hříchu svoliti, neb nějaké
zalíbení v tom míti, opět může věřiti, že pokušení nepovolil.
3. Ať se poradí
s otcem duchovním v sv. zpovědi, a dle jeho rady se spravuje. Obsah
↑
Myšlení zlá, kdy jsou hříšná a kdy ne.
Ani myšlení, ani vidění, ani slyšení oplzlých věcí, ani hnutí,
kteréž pochází z dotčeného myšlení, vidění a slyšení, není hřích, pokudž
se děje proti vší vůli, pokudž zalíbení v tom nemáme a nesvolujeme. Ani
zalíbení, které následuje z dotčeného pohnutí, není hřích, jestli mimo
naše nadání se stává, a nepředchází-li povážení. Protož jestliže pomyslíš neb
vzhlédneš na něco nepravého, uslyšíš něco nečistého, a odvrátíš hned od toho
srdce, a to tak hbitě, že se ani nepohneš, tuť netoliko nezhřešíš, ale také
velikou odplatu za své vítězství od Boha obdržíš. Jestliže poznáš pokušení
v srdci svém, a nepostavíš se mu na odpor, proto že snad budeš
zaneprázdněn jakýmsi jiným myšlením – dopouští se všedního hříchu; – však ne
pro svolení, ale pro nedbanlivé ostříhání srdce, že nevšímáš sobě
nebezpečenství, jemuž jsi hned odpírati měl.
Poznáváš-li, že v srdci máš zalíbení zapovězené nad hříchem
smrtelným, a nebudeš mu odpírati, již svoluješ. A svolíš-li po dokonalém
upamatování a povážení – dopouštíš se hříchu smrtelného, byť bys skutkem nic
neučinil, ale se toliko v samém myšlení zdržovati a kochati měl. Kdo
odporovati nechce, ten svoluje.
Sv. Jarolím praví: „Cokoliv hanba jest říci, hanba
jest také mysliti.“
Sv. Řehoř píše: „Zbytečná, hříšná myšlení mají
s velikou snahou podtínána býti. Z kořene a zcela nemohou ovšem býti
vyvrácena. Neboť duch plodí vždy zbytečné myšlénky, jež duch mečem bedlivosti
ustavičně podtínati musí.“
Sv. Alfons Liguori učí: „Zlá myšlení nás o milost Boží
nepřipravují, nýbrž svolení v ně. Před Bohem jeť již hřích, to žádati,
čeho dopustiti se jest hřích. Proto řekl Kristus Pán: „Kdož by pohleděl
nestydatě na ženu ku požádání ji, již zcizoložil s ní v srdci svém.“ “
Sv. Stibor píše: „Hned s počátku zlému myšlení se
zepři, ven je ze srdce vypuď.“
Kasiodor vece: „Aby zlé myšlénky nepřepadaly mysl, jest
nemožno; ale přijmouti je aneb zavrhnouti jest každému, kdo se snaží,
s Boží milostí možno.“
Sv. Nilus radí: „Zlá myšlení vypuzuj myšlením dobrým.“
Sv. Terezie konečně radí: „Připadne-li ti zlá myšlénka, poznamenej
se sv. křížem, pomodli se Otče náš ec., a hleď na něco jiného mysliti. Tak ti
bude ten zlý nápad právě proto, že odpíráš, k zásluhám počten.“ Obsah ↑
Lík těm, kteří příliš malomyslní a smutní
jsou, když nějakého poklesku se dopustili.
Nacházejí se někteří, že jak se kterého poklesku dopustí, tak se
malomyslnosti poddávají, že jim ta tesklivost mnohem více škodí, než poklesek
jejich.
Tauber učí: „Že Bůh někdy dopouští, aby v jeho zvolených někteří
nedostatkové se nacházeli, do některých hříchů upadali, aby jim byli příčinou
k poníženosti; a takové nedostatky a poklesky jsou jako popel, v němž
se oheň Božího smilování skrývá. Protož nemají z toho se příliš lekati,
ani nazpět couvati, ale více jen kořiti; neb skrze to koření a poníženost čím
déle tím větší milost u Boha si získati moci budou. Tak cos předivného moudrost
Boží působí – že žne, kde nesila, t.j. že Pán z vášní zlých dobré cnosti
vyvozuje.“
Považ, že svatí apoštolé, ačkoliv byli Pánu Kristu milí, přece
častokráte klesali. Tak Bůh dopouští, že jeho nejmilejší častokráte
v mnohé poklesky padají; ano málo kdo k nějaké veliké dokonalosti
přišel, který by před tím byl těžce nepadl.
Sv. Bernard praví: „Bůh nehledí na to, čím člověk
dříve byl, ale na to, čím nyní jest, že Bůh ráčí hříchy velmi ochotně a laskavě
odpouštěti, ani jich více nepřipomíná, jakož jest viděti na sv. Petru a Pavlu, na sv. Maří
Magdaleně a na jiných kajících svatých; proto máme se z toho
z celého srdce v Pánu Bohu stále těšiti.“ Obsah ↑
Jak bychom měli z poklesků svých nabývati pokory a
lásky.
Křehkosti a poklesky maše nás ku poznání vlastní své bídy a
sladkosti přivozují, abychom se ponižovali. Kdož se neponižil, jenž na sobě
mnoho chyb a poklesků spatřuje! Trpělivost Boží ukazuje nám hotovost
k odpuštění hříchův našich, a že nám Bůh za zlé dobře činí. A to nás musí
povzbudit, abychom mu sloužili a jej milovali. Pročež máme s veselou myslí
se důvěřovati v milost Boží, že nám odpustil hříchy naše. A tím buďme
pohnuti, Boha napotom více milovati, hříchů litovati a bedlivěji se jich
varovati, a tudy nabudeme dvou nejpřednějších cností – pokory pravé a vroucné lásky
k Bohu. Obsah ↑
Kterak se máme chovati v chybách a
křehkostech svých i bližního svého.
Kasiodor praví: „Velkýť to krok k Bohu,
poznati chyby a křehkosti své. Jest to nemalý prospěch pro sluhu Božího, svou
vlastní znáti slabost, a v síly své aneb v zásluhy nižádné nemíti
důvěry. Nebo tehdáž počíná při nás býti
síla Božská, když ochabovati začíná osobování lidské.“
Sv. Efrem vece: „Kdo v cnosti prospívá, vždy
sám sebe obžalovává: kdo pak sám sebe žaluje, nesoudí zajisté jiného,
v tytéž chyby klesajícího.“
Sv. Augustin píše: „Lidskéť bylo, pochybiti; ďábelské
jest, v bludu setrvati, Lépe by ovšem bylo bývalo, kdybychom nikdy nebyli chybili;
avšak učiňme i co poslednější; hleďme chybu napraviti.“
Sv. Ignác z Loyola napomíná takto: „Jestliže na
jiných, jakož lidské jest, chyby spatřuješ: nechť jsou zrcadlem tobě
v němž bys spatřoval, co tebe hyzdí a co odstraniti máš.“
Protož blahosl. Tomáš Kemp. radí: „Snaž se
trpělivým býti v snášení chyb cizích a jakýchkoli křehkostí; neboť i ty
mnoho na sobě máš, co jiní od tebe trpěti musejí. Nemoha sám sebe takovým
učiniti, jakým bys chtěl, kterak chceš jiného podle své vůle míti? Avšak Bůh to
tak zřídil, abychom se učili jeden druhého břemena nésti.“
Sv. Bernard napomíná: „Bližního neposuzuj, ale spíše
vymlouvej. Vymlouvej úmysl, nemůžeš-li skutek. Předstírej nevědomost, mysli na
přenáhlení; aneb nelze-li jinak vymluviti, mysli sám u sebe, řka: Pokušení bylo
příliš veliké, ach, co by bylo učinilo ze mně, kdyby mne tak prudké pokušení
přepadlo.“
Protož radí sv. Terezie: „Na chyby jiných
lidí nezpomínej, nýbrž na jejich cnosti a na své vlastní poklesky.“
A sv. Augustin napomíná: „Lidi sluší tak milovati, aby se
nemilovaly jejich chyby.“
A konečně blahosl. Tomáš Kemp. praví: „Všickni jsme
lidé křehcí, a protož se za sebe z lásky modliti máme.“ Obsah
↑
Možná-li na tomto světě bez všedních
hříchů živu býti.
Lakcancius Jirm. píše: „Nižádný nemůž býti bez hříchu,
dokudž v tomto křehkém těle žije.“
Sv. Stibor praví: „Bez nepravostí mohou mnozí žíti,
bez poklesků nemohou. Nebo, byť se i kdo v životě tomto velikou skvěl
září, přece nikdy zcele hříšných poškvrnu prost není, dle svědectví sv. Jana Ev.,
kterýž praví: „Díme-li, že hříchu nemáme, samí se svodíme, a pravdy
v nás není.““
Sv. Augustin vece: „Bez hříchu nikdo zde nežije; a to
jeden více, druhý méně.“
A sv. Stibor dokládá: „Hříchy, jenž jsou u počátečníků
lehké, pokládají se u mužů dokonalých za těžké.“
Člověk se hříchu všedního někdy dopouští z nevědomosti a
z přirozené mdloby lidské; a o těch dí sv. písmo: „Že spravedlivý
sedmkrát za den klesne.“ (Přísl. 14.)
Některých se ale lidé dopouštějí svévolně, a z pouhé nedbanlivosti,
ti a takoví se uvozují do velikého nebezpečenství věčného zahynutí. Obsah ↑
Jak lze dojíti odpuštění hříchů všedních.
1. Skrze lítost a
skroušenost srdce.
2. Skrze svatou
zpověď.
3. Skrze přijímání
nejsv. Svátosti oltářní.
4. Skrze říkání
zpovědi neb žalmu 50.
5. Skrze nábožné
pokropení se vodou svěcenou.
6. Skrze horlivé
říkání modlitby Páně.
7. Skrze nábožné
slyšení mše svaté.
8. Skrze bedlivé
zpytování svého svědomí.
9. Skrze udeření se
v prsy, řka: „Bože! Buď milostiv mně hříšnému.“
10. Skrze vykonání dobrého skutku
milosrdného. Obsah ↑
Působení zlého i dobrého tovaryšství.
Sv. Stibor praví: „Svaté obcování zahanbuje nepřítele,
vzdělává bližního, oslavuje Boha.“
Chceš-li v dobrém setrvati, chraň se zlých příležitostí.
Sv. Stibor radí: „Varuj se lidí zlých, střež se
nešlechetných, vzdal se od zahálčivých. S dobrými obcuj, mravnými tovaryš.
Těch, ježto život cnostný vedou, nikdy se nespouštěj. Budeš-li jich dobrého
obcování tovaryšem, budeš také jich cnosti účastníkem.“
Bl. Tomáš Kemp. napomíná takto: „Milý bratře v Kristu! Měj se
na pozoru, abys od zlomyslných, rozpustilých, lživých společníků sveden nebyl.
– Raději se cnostného, čistotného, vzdělaného člověka přidrž, abys slovo dobré,
útěchy plné a následování hodné od něho uslyšel.“
Sv. František Salezský radí: „Všemožně se střež lidí
nečistotných, obvzláště jsou-li spolu, jako obyčejně, nestydatí. Nebo
nakaženého srdce lidé sotva s kým téhož neb druhého pohlaví mluviti mohou
bez nějakého čistoty a studu jeho poškvrnění, ješto mají vzezření a dychání
jedovaté jako baziliškové. S poctivými raději a cnostnými obcuj.“
Sv. písmo dí: „S nevinnými nevinný budeš,
s vyvolenými vyvolený budeš, s převrácenými převrácený.“ (Ž. 17, 27)
Přidržme se tedy neouhonných a spravedlivých, jak dí sv. Kliment: „Tito jistě
vyvoleni jsou.“
Sv. Jan Zlatoústý tuto výstrahu dává: „Častokráte se
stává, že kdykoli se dobrý spojuje se zlým, nebývá zlý polepšen dobrým, nýbrž
dobrý bývá poškvrněn zlým.“
Sv. Stibor vece: „Lépe jest býti u zlých v nenávisti,
nežli v spolku. Jako společné žití se svatými mnohé má prospěchy, rovněž
přináší přemnoho zlého obcování s nešlechetnými.“
Sv. Terezie sama o sobě vypravuje: „Důvěrné
tovaryšení s tetkou mou změnilo mne tak, že skoro žádné známky cnostné
duše na mně nezůstalo. Pevně za to mám, že bych byla zůstala v cnostech
neporušenou a stálou, kdybych v tomto stáří s cnostnými osobami byla
obcovala.“
Protož dí sv. František Sal.: „Že nemůže skoro
žádné přátelství s někým trvati bez účastenství mravů a povah toho,
s kým jest to přátelství.“
Slavno, svésti se nedati.
Sv. Řehoř dí: „Obzvláštní je to věc, chvalně
obcovati mezi zlými.“
Bl. Tomáš Kemp. píše: „Studený uhel, dá-li se na oheň,
zahřeje a rozpálí se, a obcuje-li vlažný s horlivým a nábožným, přečasto
se sám horlivým, nábožným a vzdělaným stává.“
Konečně sv. František Sal. praví: „Kdo se obcování
s lidmi vždycky štítí, zdá se, jako by lidí nenáviděl a jimi pohrdal; kdo
se ho pak vždycky drží, zdá se zahalečem býti. Máme bližního jako sebe
milovati. Někdy máme s bližním obcovati, a někdy si máme když toho možná,
v samotě oblibovati.“ Obsah
↑
„Hlas svědomí,“ jak dí sv. Jan Zlatoústý, „jest hlas Boží,
jenž nás k dobrému nabádá, před hříchem výstrahu dává protož sluší pilně
pozorovati ozývání svého svědomí.“
Sv. Augustin nazývá dobré svědomí palácem Božím a příbytkem Ducha
svatého.
Bl. Tomáš Kemp. praví: „Šťasten, kdo se odříkává všeho, co by
mohlo jeho svědomí poškvrniti aneb obtížiti.“
Dobré svědomí útěcha největší.
Tertulian se táže: „Která rozkoš jest větší, nežli
neporušené svědomí?:
Sv. Hugo o tom píše: „Dobré svědomí jest role
požehnané, zahrada rozkoší, zlatý odpočinek, radost andělů, poklad královský,
dvůr Boží, příbytek Ducha svatého, zapečetěná a uzavřená kniha, jenž má
v den soudný otevřena býti.“
Sv. Terezie říkávala: „V pravdě veliká to útěcha,
dobré-li svědomí máme, nižádné viny sobě povědomi nejsouce.“
Sv. Bernard praví: „Dobrá to útěcha, jestliže nás dobře
činících šlechetní lidé milují, byť bychom i od zlých posmíváni byli. Proti
ústám zlým postačuje úsudek dobrých se svědectvím svědomí.“
Bl. Tomáš Kemp. píše: „Neplesej, leda když jsi dobře
činil. Zlí nikdy nemají potěšení pravého, aniž pociťují vnitřního pokoje; neboť
není pokoje bezbožným, dí Pán.“
Proto dí sv. Ambrož: „Nad milost napraveného svědomí
není větší rozkoše a útěchy.“
Zlé svědomí trapič neuspokojitelný.
Sv. Stibor praví: „Není muky a trápení těžšího nad
vlastní svědomí. Svědomí člověka vinného vždy jej mučí, trápí a hryze, a nikdy
v bezpečnosti nebývá.“
A sv. Ambrož vece: „Jeden každý má v sobě samém
přísného soudce, své nepravosti káratele.“
Sv. Bernard píše: „Člověk zlého svědomí, nechť i všech
rozkoší požívá, úplně spokojen a vesel nebude nikdy.“
A sv. Augustin dokládá: „Svědomí bezbožných jest veliká pokuta;
svědomí pak nábožných veliká rozkoš.“
Zpytuj, suď přísně sebe samého.
Sv. Jan Zlatoústý dí: „Knihou buď tobě svědomí tvé, a
v tu každodenní zapisuj hříchy. Rci v srdci a v duši své: Den
jsme ztrávili, duše má: co jsme vykonali dobrého, co jsme zpáchali zlého? – A
dobrého-lis co vykonal, Bohu za to díky vzdávej jestliže co zlého, ožel toho, a
budoucně se toho nedopouštěj.“
Sv. Pavel (I. Kor. 11) píše: „Kdybychom sami
sebe rozsuzovali, nebyli bychom zajisté souzeni (od Pána).“
Načež dí sv. Bernard: „Dobrý to soud, jenž mne
z onoho přísného a božského soudu vysvobozuje a před ním ukrývá.“
Kdy máme svědomí své zpytovati.
Sv. Jan Zlatoústý dí: „Když se uložíš na lůžko své a nikdo
ti na překážce není, tu prvé, než usneš, otevři knihu svého svědomí, a
připomínej sobě hříchy své, zdaž jsi se neprohřešil něčím v myšlení,
v slovech, v řeči aneb v činu. Neboť k tomu nabádá prorok,
řka: „Co pravíte v srdcích svých, na ložích svých oželte.“ (Žalm 4, 4) I
z malých provinění veliké účty požaduj, abys napotom k velkým ani se
nepřiblížil. Budeš-li to činiti na každý den, s neohrožeností státi budeš
před stolicí onou strašlivou.“
Sv. Bernard praví: „Z rána vydej sobě účet
z minulé noci, a přepiš sobě pravidla opatrnosti pro den nastávající.Večír
vydej sobě účet z uplynulého dne a pro noc nastávající vše uspořádej. A
tak hleď každý den i noc svatě ztrávit.“
Jak máme svědomí své zpytovati?
Sv. Jan Zlatoústý radí: „Skoumej všecky nepravosti duše
své, a doléhej s přísností na zpovídání, řka: Proč to neb ono jsi se
opovážil(a)?“
Sv. Bonaventura učí: „Máš duše má, denním zpytováním
život svůj skoumati,bedlivě pozorujíc: jak daleko jsi ku předu neb nazpět
postoupila; jaké jsou mravy tvé,jakých v srdci pěstuješ náklonností; jak
dalece se Bohu podobáš.“
Proč svědomí své skoumati máme?
Nečež sv. Jan Zlatoústý odpovídá: „Abychom ani
káráni, ani trestáni nebyli, vstoupiž každý do svědomí svého a život svůj
uvažuj. Všechno, čehož se dopustil, bedlivě poskoumav, odsuzuj samého sebe,
pokání čině, slze prolévaje kárej sebe sv. zpovědí, postem, almužnami,
zdrženlivostí a láskou, abychom tam na věčnost s velikou důvěrou se
odebírali.“ Obsah ↑
