1.stupen_k

ČERNĚ – řeč autora spisu, děkana starobylé kapituly SS. Petra a Pavla na Vyšehradě, 1862, P. Vojtěcha Ruffera

Sv. Bernard dí: „Uznej, o - takto uvedeni Svatí Otcové

od ustanovení světa.“ (Mat. 25.34.) – takto uvedeny citáty z Písna Svatého

Pán Kristus praví: Pojďte ke mně všickni – takto uvedena přímá řeč Pána Boha

První stupeň k nebi.

Pane Bože! Ukaž mi cestu, po které kráčeje, přijdu k Tobě? – Žádostiva jest a velice touží duše má po síních Tvých Hospodine! – Blahoslavení, kteříž přebývají v domě Tvém, na věky Tebe chváliti budou.

Pane Bože, Ty žádáš, aby Tě srdce mé hledalo, aby Tě milovalo, na Tebe myslilo, o Tobě mluvilo, pro Tebe všecko činilo, po Tobě toužilo, v Tobě zalíbení své a svou radost mělo.

Ale ach! má duše Tě nehledala, nýbrž před Tebou utíkala, a na Tvou velebnost ani nemyslila; milovala více stvoření než Tebe Stvořitele svého. Ty ale jako dobrý pastýř hledal jsi mne a nalezl jsi, a vložil jsi mne na ramena. Budiž za to veleben na věky.

Zašla jsem daleko, přišedši až k branám pekelným; že mne nepohltily, Ty jsi učinil. Nech ať Tě chválím a oslavuji dobrodince svého, neb jsi mne z pekla ne jednou, ale tisíckráte vytrhnouti ráčil. Však jsem se i potom ještě do něho tlačila; Tys mne ale vždy odvozoval. Tisíckrát jsi mohl spravedlivě zatratit, kdybys byl chtěl; ale nechtěl jsi, proto že velmi miluješ duše lidské, a promíjíš lidem hříchy pro pokání, ano radost máš, když hříšníci činí pokání, přijímáš je do ovčince svého. Budu Tě chváliti na věky. Obsah ↑

Člověk, k jakému cíli stvořen a určen jest.

Sv. Alfons Liguori praví: „Člověk jest stvořen k tomu cíli, aby Pána Boha poznal, miloval a věčně blaženým byl, a nikoli proto, aby jenom jedl, pil a spal, jako hovádka.“ A ani hovádka nejsou na světě, aby jedly a pily, ale aby člověku ke službě Boží, a tedy k věčnému životu napomáhaly. Blahoslavený bude ten, který ve všech činech, slovech i myšleních svých k tomu směřuje, aby Boha chválil, ctil a jeho vůli plnil.

Sv. Bernard dí: „Uznej, o člověče, hodnost svou, uznej vznešenost stavu člověčího. V tobě jsou spojeny tělo a duše; tělo jest učiněno a duše byla tobě vdechnuta.“ Načež dí sv. Cyprian: „Poněvadž tělo z země a duši máme z nebe, my země i nebe jsme.“ A sv. Jan Zlatoústý uvádí Boha takto mluvícího: „Já Hospodin učinil nebe i zemi; a touž mocí obdaruji tebe (o člověče), abys zemi učinil nebem. Já rozsvítil na nebi světla: i ty rozsvěť nad ně jasnější; neboť rozsvítiti můžeš světlo pravdy těm, kdož ve bludu jsou. Učiniti člověka nemůžeš, ale aby spravedlivým byl a Bohu milým, k tomu přispěti můžeš.“ Pročež píše sv. Augustin: „Chválu vzdávati budu jmenu Tvému, o Hospodine, že mne k obrazu a k podobenství svému stvořiv, tak veliké slávy schopného jsi učinil, abych mohl býti synem Božím.“ A sv. Lev dokládá: „že jest člověk proto k obrazu Božímu stvořen, aby svého stvořitele byl následovníkem.“

Laktancius Jirm. Píše: „Jakož Bůh stvořil svět pro člověka, tak člověka pro sebe samého učinil. Tedy člověk stvořen jest pro příčinu pocty Boží a spravedlnosti jeho. Bůh chce, aby všichni lidé spravedlivi byli, aby Boha nade všecko, a bližního pro Boha jako bratra milovali.“

Sv. Augustin praví: „Proto nás Bůh stvořiti ráčil, aby nám věčných statků udělil a království nebeské daroval. Neboť neučinil nás proto, aby nás peklu a věčnému ohni odevzdal. A tomu že tak, dokazuje Evangelium. Sám zajisté Pán řekne těm, kdož na pravici jeho budou: „Požehnaní Otce mého, vládněte královstvím vám připraveným od ustanovení světa.“ (Mat. 25.34.) Těm pak, kteříž na levici jeho budou, řekne: „Odejděte ode mě, zlořečení,do ohně věčného, kterýž jest připraven ďáblu a andělům jeho.“ – Jestliže tedy plamen pekelný ďáblu, království nebeské ale člověku jest připraveno od ustanovení světa, toliko na nás záleží, abychom se sami od vstoupení do něho nevyloučili ve zlém setrvajíce.

Člověk jest tedy stvořen a určen pro nebe, a nikoli, jak učí kacíři, že Bůh někoho předzřídil pro nebe a jiného že určil pro peklo, bez ohledu, jaký kdo život vede. Přestal by Bůh býti spravedlivý, kdyby tomu tak bylo.

Sv. Alfons Liguori praví: „Což je snad člověk stvořen, aby byl nešťastným? Nikoli, odpovídám; Bůh stvořil všecky lidi, aby se oblažil,ale ne v tomto, nýbrž teprv v životě budoucím; neboť na této zemi jest člověk od Boha ku snášení všelikých nehod určen, aby se za své hříchy a svou trpělivost nebe dosáhnouti sobě zasloužil.“ Obsah ↑

O vůli svobodné, kterou na spasení svém účinkovati máme.

Sv. Efrem praví: „Bůh stvořil člověka svobodného, rozumem a moudrostí obdařeného, život i smrt položiv před oči jeho: aby věčně živ byl, bude-li se ze své svobodné vůle bráti cestu života, pakli naopak činiti bude, aby věčně kárán byl: neboť co od nutné přirozenosti závisí, nezasluhuje ani odměny, ani trestu. V naší svobodné vůli nalezají se pokuty i odměny, oboje závisí od naší vůle, od našeho zvolení a od přispění apomoci Boží.“

Sv. Alfons Liguori uvádí z písma sv. důvody, že má člověk vůli svobodnou, řka: „Bůh od počátku učinil člověka a zanechal ho při vůli svobodné jeho. Přidal jemu poručení a přikázání svá.Budeš-li chtíti přikázání jeho zachovávati, zachovajíť tebe.“ (Sir. 15,14-16). “Mohl přestoupiti a nepřestoupil: i zlé činiti, a nečinil.“ (Sir. 31, 10) „Pod mocí tvou bude žádost jeho (hříchu), a ty panovati budeš nad ním.“ (Gen. 4, 7) „Před člověkem jest život i smrt, dobré i zlé; co se mu bude líbiti, dáno bude jemu.“ (Sir. 15, 18) „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám.“ (Mat. 16, 24) Jest ještě množství podobných výroků v sv. písmě; což nám dokazuje, že v člověku svobodná vůle i po dědičném (prvotním) hříchu zůstala.

Sv. Augustin píše: „Srdce lidské takové jest svobody, že k hříchu a nepravosti nuceno býti nemůže. A protož jednomu každému vlastní vůle jeho příčinou jest věčného zatracení, aneb spasení.“ Sv. Methud praví: „Že Bůh, chtě člověka poctíti, dal jemu moc, jížby konati mohl,coby chtěl.“ Origenes píše: „Duše člopvěka nekloní se ku zlému nebo k dobrému ani násilím,ani nucením, sice by se jí ani trest, ani odměna připsati nemohla; ani by nemohli zlí k trestu odsoouzeni, ani dobří k odplatě určeni býti, ale zachovává se v člověku svobodná vůle, aby, co by chtěl, mohl činiti.“

Proto dí sv. Ambrož: „Nemůžeš říci, že Bůh nechtěl, abys dobře činil, jelikož tebe obdařiti ráčil svobodnou vůlí k činění dobrého anebo zlého, abys, co konáš, nečinil z nucenosti, nýbrž z dobrovolnosti.“ Svobodná vůle hříchem prvotním sice ztenčena, není však zcela potlačena: nýbrž milostí Boží dobrá vůle bývá posilněna k vykonání dobrých skutků.

Sv. Cyril Jerusalemský: „Duše má svobodnou vůli, ďábel může sic ponoukati, proti vůli ale nutiti dokonce nemůže. Vnuká ti oplzlou myšlénku, chceš-li, schvaluješ ji; nechceš-li, zavrhuješ. Nebo kdybys z nutnosti smilnil, proč by Bůh byl peklo připravil? A kdybys z dobré přirozenosti a ne z dobré vůle spravedlivě jednal: proč Bůh odměnu chystal?“ Obsah ↑

O službě Boží

Sv. Ignác z Loj. Praví: „Bůh stvořil člověka proto, aby Ho miloval, Jemu sloužil a věčně blaženým byl.“ Blahosl. Tomáš Kemp. dí: Všecko je marnost, kromě milovati Boha a sloužiti Jemu samému.“ Bohu složí ten, kdo všecka Boží i církevní přikázání pilně zachovává, a to ne pro nebe, ani pro strach před peklem, ale z pouhé lásky, tak že by přece chtěl vůli Boží vždy a všady docela plniti, kdyby ani nebe ani pekla nebylo: kdy také všech vnuknutí Božích snažně ostříhá. – Pane! Rač mi dáti, abych poznal, co se Tvé velebnosti líbí, a já s pomocí Tvou rád to vše vykonám.

Věrný služebník Boží i o to všemožně se stará, aby Bohu všickni lidé sloužili. Protož neopomene, kohokoliv může, ku pokání přivésti, čest Boží zastávati a hájiti, žádostiv jsa, pro čest a slávu Boží vše trpěti i smrt podstoupiti.

Ach! Proč pak svět nechce sloužiti svému Stvořiteli? Ke dvorů, královským všickni se derou, a Králi nebeskému sotva kdo chce sloužiti: „kdežto,“ jak praví sv. Řehoř, „nejmenším služebníkem Božím býti, daleko více jest, nežli prvním dvořenínem císařským slouti; Bohu sloužiti jest kralovati.“ Bohu sloužiti jest úřad anjelský. Když člověk Bohu slouží, spojuje se s anjely – s archanjely. – Že pyšní anjelé nechtěli Bohu sloužiti, proto jsou svrženi do propasti pekelné. A člověk menší a nižší tvor slouže Bohu, přijde na ona uprázdněná místa anjelská.

O kdyby lidé pamatovali, jak veliká dobrodiní od svého Stvořitele, Vykupitele i Posvětitele přijali a dosavád přijímají! Kdyby tomu rozuměli, zajisté by jinak našemu velikému Pánu Bohu sloužili, než slouží. Ale oni nevděční nemyslí, nepamatují na to, nevšímají sobě toho, co pro ně Bůh učinil a ještě činí; protož jeho Božské velebnosti jen vlažně slouží, neb docela sloužiti nechtí. – Nepatří na příklady svatých, kteříž celý svůj život v službě Boží horlivě strávili, a ještě při smrti litovali, že Bohu horlivěji nesloužili. – Zapomínají na své hříchy, za které buď na tomto neb na onom světě musí zadost učiniti Božské spravedlnosti. – Takoví zaslepení nevidí, v jakém nebezpečenství věčného zatracení jsou; pohrdají hrozným soudem Božím, věčným ohněm i nebeskou blažeností.

Uvaž tedy, duše má, jaks až dosavád Pánu Bohu sloužila. Uznáváš-li žes daleko od této cesty k nebi zbloudila, navrať se k Pánu Bohu svému; dokuď čas jest, služ Jemu věrně.

Sv. Irenej dí. „Toť sláva člověka, setrvati v službě Boží.“ A na jiném místě dí týž Otec: „Bůh proto služebnost lidí požaduje, aby On dobrý a milosrdný jsa, dobře činiti a milosrdenství mohl prokazovati těm, jenž v službě Jeho setrvají.“

Sv. Bonaventura praví: „Mezi vším zevnitřním zaměstnáním třeba, abychom na konání služeb Božích největší péči vynakládali, aby se odbývaly pořádně, horlivě a nábožně. Nebo v jiném čase konáme něco pro Boha, tu ale sloužíme Bohu samému, obcujeme s Ním, a On s námi, a vzýváme Ho o pomoc v svých těžkostech.“ Obsah ↑

Útěcha a slast, jenž pochází ze služby Boží

Služba Boží má sice s počátku nějakou obtíž, ale ta po čase přestane, a když člověk věrně setrvá v službě Boží, pak v ní okouší nevýslovnou slast, kterou by pak se žádnou radostí a rozkoší světa nezměnil.

Sv. František Salezský říkával: „V tomto světě není žádná jiná pravá rozkoš jenom ta, která od samé služby Boží čili od pobožnosti pochází.“ Někteří svatí v službě Boží vnitřní útěchu tak byli pojati, že se od slzí ani zdržeti nemohli.

Sv. Ignác z Lojola praví: „Tak veliká jest Božské útěchy hojnost, že se její líbeznost netoliko dotýká duše, nýbrž se i v tělo rozlévá.“

Sv. Aloysius praví: „Chval Boha po všechny časy a pros Ho, aby tš uvedl na pravou cestu. Mluv s Ním častěji v svém srdci; Onť tě zajisté milostivě vyslyší a též tvůj hlas ti dá uslyšeti; okus, jak sladký jest Pán.“

Sv. Jan Zlatoústý dí: „Když se vynasnažíme pobožně a cnostně žíti, tedy nic nás nebude moci zarmoutiti.“ I kající člověk, když činí pokání, slouže Bohu, mnohou slast okouší: neb Ježíš jej těší, a svět mrzí.

Sv. Romualdus říkával: „Že z těch dvacíti roků, které ve světských marnostech strávil, nic jiného než hořkost; potom ze sto roků ale, v kterých Bohu sloužil a kající život vedl, nevyslovnou slast okusil.“ Proto tvrdí blahosl. Tomáš Kemp.: „Duševné zajisté utěšení všeliké radosti světa a rozkoše tělesné převyšuje,“

Konečně patř na příklad nejblahoslavenější P. Marie. Ona již od třech roků svého mládí v chrámě Páně Jerusalemském obětovala se P. Bohu k službě. A ve všech změnách svého života vždy věrně v službě Boží setrvala. Příkladem tedy Matky Páně a všech Svatých, odevzdej se celý k službě Boží, nechť jsi v jakémkoli povolání. A již zde na světě okusíš mnohou slast a po smrti věčnou blaženost.

Blahosl. Tomáš Kemp. praví: „O vzácná a příjemná službo Boží, skrze kterou člověk svatým učiněn bývá! – O službo, hodná toho, aby tě všickni přijali a tebe žádali, an skrze nebe nejvyšší dobré zaslouženo, a věčně trvající plesání dosaženo bývá.“

A sv. Efrem dokládá: „Slávou nevýslovnou zdobí Bůh ty, kdož Mu s čistým srdcem slouží; neboť sláva Svatých žádného nemá konce.“ Obsah ↑

Bůh chce, aby všickni lidé spaseni byli.

Sv. Prosper praví: „Třeba upřímně věřiti a vyznávati, že Bůh chce, aby všickni lidé byli spaseni; neboť za všecky se modliti, důrazně nám apoštol sv. Pavel přikazuje. (I. Tim. 2, 1-2.) „Prosím pak přede vším, aby činěny bývaly k Bohu prosby, modlitby, žádosti za všecky lidi. Nebo to dobré jest a vzácné před Spasitelem naším Bohem, kterýž chce, aby všickni lidé spaseni byli.““

Sv. Hilar dí: „Bůh chce, aby všickni lidé k spasení přišli, a netoliko ti, kdož do počtu Svatých náleží, nýbrž docela všickni, tak že nikdo vyjmut není, aby se nemohl nikdo vymlouvati.“

Podobně dí sv. Paulin: „Ku všeckněm Pán Kristus praví: Pojďte ke mně všickni, kteří pracujete a obtíženi jste. (Mat. 11, 28) Neboť Bůh, jenž všecky stvořil, chce též, jak dalece to na něm, aby všickni byli spaseni.“

Origenes píše: „Větší jest pečlivost Boží o spasení lidí, nežli jest snažnost ďáblova o jich zahynutí. Nebo nebylo Bohu dosti anděly své proti úkladům ďáblovým zříditi, alebrž i sám Syn Boží táhne k sobě, hájí a střeží člověka proti těm, jenž ho k hříchu táhnou.“ Na jiném místě dí: „Máť i Bůh slavností, Jeho jest spasení lidské.“

Sv. Jan Zlatoústý praví: „Bůh hrozí peklem, ne aby jím trestati musil: ale aby žádného do pekel uvrhnouti nemusil. Peklo připravil ďáblu; neboť praví: „Jděte do ohně, jenž jest připraven ďáblu.“ (Mat. 25, 41) Království nebeské však připraviv všem lidem, dokázal, že žádného člověka do pekel uvrhnouti nechce. Protož dí: „Půjdou do ohně věčného,“ a nikoli: „budou posláni.“

Dále dí sv. Jan Zlatoústý: „Proč nepřicházejí mnozí k spasení, jestliže Bůh spasení všechněch žádá? – Poněvadž se nesrovnává vůle všechněch s vůlí Boží, a Bůh ovšem žádného nenutí. Mnozí, když je napomínáme, aby se k lepšímu životu obrátili, a dobré skutky konali, odpovídají, zastírajíce lenost svou: Bude-li Pán Bůh chtíti, navedeť mne na to, a obrátím se. Avšak my máme pilnost a snahu přiložiti, a tehdáž říci: Bude-li Pán Bůh chtíti. Nebo jestli ty se ospalosti a lenosti oddáš, dobří skutkové tobě do rukou nepřijdou. Bůh ovšem chce i hotov jest člověka spasiti; však ne toho, jenž o toho nedbá. Neboť pouhou nedbalostí svou ztrácíme blaženost věčnou, prostředků k dosažení té blaženosti nám podaných neužívajíce, marností se bavíce.“

Protož dí sv. Augustin: „Bůh chce, aby všickni lidé byli spaseni, ne však tím způsobem, aby je svobodné vůle zbavil. A poněvadž žádný o svém spasení úplně ubezpečen není, radí sv. Pavel i Filip. (2, 12.): „S bázní a s třesením spasení své konejte.“

.[JP1]

Sv. Řehoř praví: „Nikdo neví, co se v tajných soudech Božích stran něho děje, proto že jest mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Poněvadž nikomu o sobě jisto není, zdaliž vyvolen, nezbývá, než aby se všichni třásli, všichni stran svého jednání v bázni byli, všichni pouze božským milosrdenstvím se těšili, nikdo na své síly příliš se nespolehal.“

Sv. Jan v Zjev. 3, 11 dí: „Drž co máš, aby žádný nevzal koruny tvé.“

Načež dí sv. Augustin: „Střez se, abys neztratil víru, lásku, trpělivost, čistotu a jiné cnosti, setrvej v dobrém. Hleď, střež se, aby kdo jiný sveda tebe k hříchu, korunu z rukou tvých tobě nevydral.“

Bl. Tomáš K. dí: „Svatí, ačkoli velikými cnostmi i milostmi se stkvěli, byli vždy plni bázně Boží a pokorní v srdci.“

Obsah ↑

Každý v svém stavu může spasen býti.

Sv. Augustin praví: „Písmo svaté předpisuje pravidlo života stavům veškerým; k cnostnému životu vybízí se oboje pohlaví, každé stáří a důstojenství. Nikdo se svými pracemi nevymlouvej.“

Sv. Terezie dí: „Jakub i Abraham a též sv. Jachim nepřestali svatými býti pro starost o svá stáda: nám bývá obyčejně všecko obtížné proto, že se všemu namáhání vyhnouti chceme.“

Sv. Alfons Liguori praví: „Veliký to omyl, řkou-li někteří: Bůh nežádá, abychom se všickni stali svatými. Tak jest zajisté vůle Boží posvěcení vaše (I. Tes. 4, 3), každý ve svém stavu a svém stavu přiměřeně. Řeholník se musí svatým státi jakožto řeholník, kdo ve světě žije jakožto ve světě žijící, kněz jakožto kněz, ženatý jakožto ženatý, vojín co vojín,a totéž platí pro každého jiného – všickni mají dle svého stavu svatými býti.“

Sv. Augustin odkazuje na víru, kdo chce spasen býti, řka: „Jisto jest, že nemůž žádný k pravé blaženosti přijíti, Bohu-li se nelíbí, a Bohu se nemůže žádný líbiti, leč jediné skrz pravou víru. Neboť víra pravá jest všeho dobra základ. Víra jest počátek lidského spasení. Bez této víry nemůže žádný přináležeti do počtu dítek Božích, poněvadž nelze, aby kdo bez ní v tomto světě dosáhl milost ospravedlnění, a v (světě) budoucím život věčný.“

Hermas píše: „Uzřel jsem žen sedm, jež podporovaly věž (Církev sv.) dle velení Božího. První jest víra, kteroužto vyvolení Boží spaseni bývají. Druhá jest zdrženlivost, dcera víry. Ostatní všeckny jsou dcery jedna druhé: sprostnost, nevinnost, opatrnost, kázeň, láska. Kdo jim slouží, obývati bude se svatými na věži.“

Víra katolická jak veliký klenot a milost jest, o tom dí sv. Augustin takto: „Žádné a sebe větší bohatství, žádní pokladové, žádná čest není tak veliká, jakož jest víra katolická, kteráž hřišné lidi spaseny činí, slepé osvěcuje, nemocné uzdravuje, věřící křtí, věrné ospravedlňuje, kající napravuje,spravedlivé utvrzuje, mučenníky korunuje, panny a vdovy i vdané v čisté stydlivosti zadržuje, žáky k řádům připouští, kněží posvěcuje, a u věčném dědictví všech se svatými umísťuje.“

Sv. Jarolím praví: „Chceš-li míti podílu s Kristem, musíš dle příkladu Kristova žíti. Žádáš-li míti spolku se Svatými, srdce své od vší nepravosti očisť: neboť dvůr nebeský pojme toliko svatých a spravedlivých, bezelstných, nevinných a čistých.“

Sv. Jan Zlatoústý dí: „Chceš-li býti svatým? – V životě svém buď na sebe přísný, a k bližním mírný.“

Sv. Ignác Loj. Říkával: „Nejkratší cesta k svatosti jest, všeho se vystříhati, co svět miluje a schvaluje.“

A sv. Alfons Liguori praví: „Kdo medle, kdo se stane svatým? Ten, kdo svatým býti chce. Kdo ne vlažně a ne lenivě, nýbž kdo opravdu se snaží býti svatým.“

A konečně sv. Bernard radí: „Chceč-li býti svatým, snaž se všeho hříchu varovati a dobré skutky konati, v tom, co jsi započal, setrvati, vždy se bráti; a byť i někdy (jakožto z lidské křehkosti bývá) něčeho neprávě jsi vykonal, v tom nezůstaneš, nýbrž káti se a jak jen možná toho napraviti se snažíš beze vší pochyby i ty svatým se staneš.“

Obsah ↑

Nebe, jest vlast naše.

Sv. Augustin v knihách o Městě Božím píše: „Nebeské Město, dokud na zemi pohostinu se nachází, ze všech národů měšťany sobě přivolává, a ve všech jazycích sbírá společníky putování svého, neohlížejíc se na to, co při nich rozdílného jest v obyčejích, jinak-li na ujmu není náboženství, které nás ctíti učí Boha jediného.“

Bl. Tomáš Kemp. praví: „Měj se poutník a host na zemi, jemuž nic není po věcech tohoto světa. Zachovej srdce od světských věcí svobodné a vzhůru k Bohu pozdvižené; neboť nemáš zde místa trvajícího. Tam své prosby a vzdychání každodenně se slzami posílej, aby sobě duch tvůj zasloužil šťastně se po smrti k Bohu dostati.“

Sv. Augustin dí: „Tenť jest křeťan, kdož se v domě svém za cizince považuje. Nahoře (v nebi) jest naše vlast, tam nebudeme hostmi.“

Sv. Řehoř praví: „Život přitomný jest cesta, již se béřeme k vlasti; a protož býváme tajným řížením často znepokojováni, abychom místo vlasti nemilovali cestu.“

Sv. Bernard dí: „Jsi-li křesťan, nikde na zemi nemáš vlasti své. Bůh nám nahoře vlast připraviti ráčil. Třebať nám i náležela veškerá země, přece bychom všudež byli hosté, cizinci. Měšťanské právo naše jest v nebi, v nebi buď i naše obcování.“

Sv. Augustin dokládá: „Nevyrovnaně stkvělé jest ono hořejší město, kdež vítězství, pravda, hodnost svatost, život a věčnost jest. Ó vlasti naše, vlasti bezpečná, z daleka tě vidíme, z moře tohoto tě pozdravujeme a vítame, z tohoto údolí k tobě vzdycháme, a usilujeme s slzami, jakbychom k tobě přijíti mohli.“ Obsah ↑

Život časný jest příprava pro život věčný.

Sv. Alfons Luguori praví: „Každému známo, že se nám dvojího dostalo života – časného a věčného. Věčný jest život pokoje, prázden vší nehody, pln všeho dobra; častný ale jest život plný bídy, těžkosti a boje s nepřáteli naší blaženosti, totiž: se světem, s ďáblem a s našimi zlými žádostmi.“

Sv. Jan Zlatoústý: „Bůh náš dva světa učinil: jeden přítomným druhý budoucí. Pán světa chtěl tomu, aby na tomto světě bylo zápasiště, na druhém schránka vítězných oslavenců; - chtěl tomu, abychom zde zápasili a klopotili se, anť od onad kynou nám klenoty a oslavy.“

Laktancius Jirm. píše: „Tento zajisté život časný že krátký jest, protož i dobré i zlé jeho věci krátké jsou. Ale onen život duchovní, kterýž tomuto odporný jest, že jest věčný; i bude tak, že po krátkých věcech dobrých věčné věci zlé, a po krátkých věcech zlých věčné věci dobré přijdou.“

Kdo žije dobře? Načež sv. Bernard odpovídá: „Věděti a uměti žíti, to snad za cos chatrného pokládáš? Jest to veliká, ba je to věc nejdůležitější. Nežije, kdo pýchou nadmut; nežije, kdo vilností je poškvrněn, aneb kdo ostatními jedy je nakažen. Neboť to není žíti, alebrž život znešvařovati a blížiti se až k branám smrti věčné. Co já za dobrý život pokládám, jest: zlé trpěti, dobré konati a tak až do smrti setrvati.“

Život časný velmi krátký. Blahosl. Tomáš Kemp. dí: „Co jest celý život náš jiného nežli okamženičko, zastaveničko kratičké; podobáť se mimovanoucímu větru, jitřence, anaž ráno pomíjí, hostu, který se nevrátí více. Jako blesk na nebi mžiknutím zmizí, tak zmizejí království a století světa. Počítej všecky hodiny, dny, měsíce, leta věku tvého, a rci, kde jsou nyní. Mihly se jako stín, jsou přetrženy jako pavučina. Nic není stálého, trvanlivého na této zemi, stále se k smrti blížíme.“

Co z toho následuje? Sv. Kliment Římský radí: „Protož bratři, putování světskému výhost davše, čiňme vůli toho, jenž povolal nás a nebojme se vyjíti ze světa tohoto.“

Sv. František Salez. Praví: „Věk náš míjí, smrt jest za dveřmi; a jak sv. Řehoř dí: „Trouba zní, aby se každý k odchodu hotovil, soud zajisté blízko jest.“

Sv. Ambrož dí: „Co tak příliš po tomto životu toužíme, v němž čím déle kdo pobyl, tím větším hříchův břemenem se obětěžuje? Pravíť sám Pán: „Dostiť má den na své zlosti.“ (Mat. 6, 34)

Sv. Augustin praví: „Tam spěchejte, kde byste žili vždycky. Neboť jestliže zde milujete tu bídu a život pomíjející, kde s tak velikým namáháním život trávíte: čím více máte milovati život věčný, kde nebude žádného namáhání, kde povždy pravá blaženost bude.“

V časném životě o věčný pečuj. Sv. Bonaventrura radí: „Slyš radu mou, a hleď sobě v tomto životě, dokudž trvá, zasloužiti život onen, který trvá věčně; světu, jak dlouho jsi v těle živ, umírej, abys napotom započal žíti Bohu.“

Podobně dí sv. Augustin: „Potřebí časný tento život náležitě zříditi, aby po vykročení z něho blažený a věčný život dosáhnouti se mohl.“ Pán řekl: „Přicházíť noc, kdež žádný pracovati nemůže.“ (Jan 9, 4) „Nechať se tedy přičiňuje člověk dobře činiti, dokudž žije, aby naň nepřišla noc ona, v níž žádný pracovati nemůže. – V noci té hořel boháč, a po krůpěji vody prahna trpěl, mučil se, přiznával se, aniž mu přispěno bylo, ba i dobře činiti se snažil.“

Dále dí sv. Augustin: „Dokavádž trváme v životě tomto, lze nám pokáním smýti hříchy všech, jakkoli veliké by se nám byly i přihodily. Až ale z tohoto světa odvedeni budeme: tam již, bychom se i káli – a jistě, a v pravdě že nás to velmi hrýzti bude – tam žádný již nebude z pokání prospěch. Ačť tam skřípění zubů, ač nářek a pláč, prošení, vzdychání, nikdo neslyší, nikdo nepřispívá“

Protož radí sv. Pavel: „Napomínáme vás, bratři, abyste milosti Boží nadarmo nepřijímali. Neboť dí (Bůh(: V čas příjemný uslyšel jsem tebe, a v den spasení zpomohl jsem tobě. Hle nyní jest čas příjemný, nyní den spasení.“

(II. Kor. 6, 1)

Načež dí sv. Bernard: „Mnohem užitečnější a spasitelnější jest to, když uposlechneš dnes Boha tobě radícího, tebe těšícího, napomínajícího, nebo také více méně trestajícího, nežkdybys měl v onen velký hrozný den Boha svého slyšeti, kterak tebe bez milosrdenství soudí, trestá a zamítá.“

Sv. Isidor radí: „Dokudž můžeš a čas jest, od hříchů a nepravostí se odchyl, co jsi zlého zpáchal, dokudž můžeš a čas jest, oprav: pospěš pokání svaté činiti, slzy vylívej a na své nepravosti naříkej na konec života svého pamatuj.“

Konečně sv. František Salez. Praví: „Kdyby byl některý z lékařů tak šťastným a znal bylinku, jíž by život lidský o padesáte let se prodloužiti mohl, ó kterak by k němu každý spěchal i velikou cenu podal! Jestliže by v nás život o padesáte let prodloužený takovou touhu vzbudil: kterak mnohem větší má býti touha po životu věčném!“ Obsah ↑

Život věčný, kterak jej možná dosáhnouti.

Sv. Augustin praví: „Milujme Boha z celého srdce, ze vší duše, a ze vší mysli, kdožkoli žádáme život věčný dosáhnouti. Život věčný jest jediné odměna, jejímiž přislíbením se těšíme, aniž může odplata předcházeti zásluh, a prvé než by ji hoden byl, člověku dána býti. Neboť co nad to spravedlivějšího, co spravedlivému Bohu přiměřenějšího? Nesmíme tedy žádati odměny prvé, leč až jsme ji obdržeti zasloužili. – Ukazuješ, že nyní jest pracovati tobě? Než pomni, jakého tobě Pán slibuje odpočinutí. Zdaž jsi ho v stavu pochopiti? Kdybys je mohl myšlením pochopiti, seznal bys, že u přirovnání k odplatě ničeho nepracuješ. Nebuď tedy lenivým v práci na krátce, a budeš se radovati neustále. Život věčný dáti chce tobě Bůh, považ, kterakým namáháním měl by koupen býti. Pozorujte, bratři, na prodej jest.Na prodej jest, co mám, praví tobě Bůh,kup to. Co má prodajného? Pozorujte, království nebeské vyložil takřka Bůh na prodej. Pravíš jemu: Za jakou cenu? Cena jeho jest práce (snaha, namáhání).

K tomu sv. Jan Zlatoústý dí: „Ceny nepřikládám, abys nedostatků nepředstíral. Zač můžeš, za to kup. Máš peníz, nebe zaň kup,ne že by nebe prodajným bylo, nýbrž Pán že jest milostivým. Nemáš haléře, dej číši studené vody a neztratíš odměny své. Nebe jest kupectví a obchod, my však zahálíme. Dej chleba, a vezmi ráj; dej co malého, a vezmi velikého. Dej věci pomíjející a vezmi nehynoucí, neporušitelné, věčné.“ Obsah ↑

(Srovnej též rozjímání o nebi – v osmém stupni k nebi.)

Kdo ospravedlněn a předzřízen k životu věčnému.

Sv. Augustin praví: „Ospravedlnění, co jest to jiného, leč spravedlivým učiněnu býti od Toho, jenž ospravedlňuje bezbožného, aby se z bezbožného stal spravedlivý.“

Sv. apoštol dodává: „Ospravedlnění pak učiněni bývají skrze milost jeho.“ (Řím. 3, 24)

Sv. Bernard praví: „Trojí jest, čeho musejí se zdržovati, kdož chtějí býti ospravedlněni. Předně ovšem zlých skutků, za druhé tělesných žádostí, za třetí světských péčí. Též tak trojí jest, čeho pilni býti musejí a co v sobě také řeč Páně obsahuje (Mat. 5.): almužna, půst a modlitba. Takť se zajisté ospravedlňují, když se zapovězených nepravostí varují, a dobré, co přikázáno, věrně konají. Zlým skutkům nechť se tedy naproti staví skutkové milosrdní, proti tělesným žádostem budiž užíváno postův, a na místo světských péčí nechať nastoupí láska k Bohu a častá modlitba.“

Origenes píše: „Od Boha k věčné slávě předzřízen jest ten, kdo pokřtěn jsa, k žádostem těla a světa více se nekloní a hříchům nesvoluje.“

Sv. Augustin vyjádřuje se o tom takto: „Křesťané Boha se bojící, křesťané věrní přikázání Boží zachovávající, cestou přikázaní Božích chodící, hříchů se varující, a z hříchů, pakli kdy poklesnou, se vyznávající, takoví k počtu vyvolených náležejí.“

Sv. Ambrož praví: „Nepředzřídil Bůh prvé nežli předzvěděl; ale těch k slávě věčné předzřídil, jichž dobré skutky předzvěděl.“

Sv. Augustin Enarrat. In Psl. 61 píše: “Úzká jest cesta zdrženlivosti, čistoty, pokory a vší cnosti. Tou cestou předchází a do království nás uvádí Kristus. Za Králem Kristem jdou pokorní, mírní, svatí, spravedliví, pokojní, kteří věcí nebeských hledají, a v pečlivosti žijí, aby Boha neurazili, hříchu se varujíce.“

Nikdo zde nemá jistoty. Sv. sněm Trident. Ses. 6. cap. 12. učí: „Nikdo, jak dlouho v této smrtelnosti žije, nemá si zakryté tajemství Božského předzřízení tak přičítati, aby se bezpečně ustanovil na tom, že jistotně k počtu předzřízených přináleží: jakoby pravda bylo, že ospravedlněn buď více ani hřešiti nemůže; aneb kdyby i hřešil, že sobě smí jisté pokání slibovati. Neboť nemožné jest, leč ze zvláštního zjevení Božího věděti, kterých sobě Bůh vyvoliti ráčil.“

Origenes Tract. 35 in Mat, píše: „Přirozenost lidská jest ku zlému nakloněna. Tou příčinou má se jedenkaždý strachovati, a s bázní nebeských věcí vyhledávati, aby v hřích neupadl a věčného spasení neztratil.“

Sv. Augustin praví: „Spravedliví ať se bojí; nebo co dnes jsou, vědí; ale co zejtra budou, nevědí.“ Tak napomíná sv. Pavel, řka: „Kdo se domnívá že stojí, hleď aby nepadl.“ A na jiném místě dí týž sv.Otec Augustin: „Ve svátosti křtu jsou lidem sic hříchy odpouštěny, jsou ospravedlněni; zůstává ale boj s tělem, potýkání se světem, válčení s ďáblem. Kdo však bojuje, ranní časem, časem bývá poraněn; na to buď hleděno, kterak z bojiště vyjde.“ Ospravedlnění může býti potraceno, jak dí sv. písmo: (Ezech.) „Pakli by se odvrátil spravedlivý od spravedlnosti své a činil by nepravost – zdali živ bude? – pro přestoupení své, jehož se dopouštěl, a pro hřích svůj, jehož páchal, pro tyť věci umře.“ K tomu ještě dokládá Prorok: „Na žádné spravedlnosti jeho, kteréž činil, nebude pamatováno.“ (Ezech. 18, 24)

K čemu ta nejistota? Načež sv. Augustin odpovídá: „Tyto věci jsou prameny, aby se nikdo po křtu, byť i od předešlých hříchů ospravedlněn byl, přece zhrdnouti neopovážil, jakoby již úplnou bezpečností se vypínaje: ale spíše aby pokoru zachoval, jenž jest zcela kázní křesťanskou.“ A dokládá týž sv. Otec Serm. 221.: „Dobří ať se nevznášejí, a zlí ať nebezpečnou malomyslností neklesají: nebo kteří dobří jsou, mohou nyní Boha uraziti; a kteří zlí jsou, mohou v brzku se polepšiti, a milosrdenství Božího sobě zasloužiti.“ Obsah ↑

Setrvalost v dobrém dar Boží.

Sv. Bernard praví: „Ne kdo započne, ale kdo setrvá až do konce, spasen bude. Započíti jest věc mnohých; setrvati málokterých. Vytrvalost jest vznešená dcera Krále nejvyššího, ovoce cnosti a jich dokonání, sklad to všeho dobra; cnost to, bez níž nikdo Boha nespatří.“ Pán Kristus řekl Petrovi: „Prosil jsem za tebe, aby nezahynula víra tvá.“ (Luk. 22, 32) Načež sv. Augustin praví: „Co medle prosil proň, ne-li setrvání až do konce? To kdyby se mělo žádati od člověka, neslušelo by ho žádati od Boha.“ Sv. Apoštol praví: „Modlíme se k Bohu, abyste nic zlého nečinili“ (II. Kor. 13, 7), bez pochybnosti jim setrvalost od Boha vyprošuje. Pravíme tedy, že vytrvalost v dobrém jest dar Boží, jíž se až do konce vytrvá v Kristu.

Nikdo neví, zdaž setrvá. Sv. Augustin praví: „Stran života věčného, jehož neklamný Bůh synům před časy slíbiti ráčil, nikdo nemůž býti ubezpečen, leč až bude dokončen život tento, jenž jest bojování na zemi. Ten však, k němuž denně voláme: Neuvoď nás v poušení! Když ho snažně prositi budeme, On učiní, abychom až do konce života tohoto setrvali.“

Sv. Jarolím praví: „U křesťanů nehledí se na počátek, alebrž na konec. Pavel špatně započal, avšak dobře ukončil. Jidášův počátek byl chvalný, konec ale byl zradou poškvrněn.“ Čti Ezechiele (33, 12): „Cnost cnostného nevysvobodí v den prohřešení se jeho, a pro nešlechetnost nešlechetný nepadne v den obrácení se svého od nešlechetnosti své.“

Blahosl. Tomáš Kemp. píše: „Kristus Pán jda se svými učedlníky na místo utrpení svého, pravil: Počkejtež tuto a bděte. To si každý v povolání svém mysliti a uvažovati má, tak jakoby sám Kristus k němu mluvil: Posečkej tu a bdi se mnou, modli a připravuj se na budoucí pokušení svá. Jáť jsem tobě a všem příklad dal, bdíti a modliti se, abys čině tak v započatém dobrém setrval. Kdo setrvá až do konce, ten bude spasen.“

Svatý Augustin dí: „Spravedliví! varujte se kráčeti cestou zlou a vyvolte cestu úzkou. Chcete-li v spravedlnosti setrvati, nechtějte následovati těch mnohých po široké cestě jdoucích. Připojte se k valnému počtu, úzkou cestou se beroucích.“

Běda, kdo se spoléhá sám na sebe, lépe v Boha se důvěřovati. Sv. Alfons Liguori praví: „Aby kdo spasen byl, nepostačuje jen započíti, třeba též setrvati. To pak aby nám možno bylo, musíme pokornými býti, svým vlastním silám vždy nedůvěřovati, v Boha jedině svou naději klásti, neustále Ho a Jeho podporu vzývajíce, abychom vytrvati mohli. Bídný ten, kdož se sám na sebe spolehá, aneb se pro své dobré skutky marným stává. Kdo se spolehá, že svou vlastní silou v pokušeních obstojí, takový nedosáhne od Boha podpory žádné a bude přemožen. Kdo nad pokušeními zvítěziti chce, musí i hned své útočiště pln důvěry k Bohu vzíti: „Všickni, kteří doufají v Něho, nebudou hřešiti“ (nebudou zkaženi), volá sv. David (Žalm 33, 23). A Bůh sám ujišťuje: „Poněvadž ve mne doufal, vysvobodím jej.“ (Žalm 90, 14).

Obsah ↑

Zapření sebe samého.

Cestu k nebi nejlépe nám Kristus Pán ukazuje, an dí: Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám. (Mat. 16, 24). Sv. Bonaventrua praví: „Co jest to zapříti sebe samého, ne-li vůli svou podrobiti Bohu, a zcela se Bohu odevzdati.“ Dokonalost křesťanská pozůstává v zapírání sebe samého.

Blahosl. Tomáš Kemp. dí: „Jestliže sám sebe dokonale přemůžeˇš, všecko jiné snadněji sobě podmaníš. Nejdokonalejší vítězství jest, svítěziti nad sebou samým; neb kdo sebe samého tak podrobného má, že jeho tělesnost rozumu, jeho pak rozum ve všech věcech Bohu se podvoluje, tenť opravdu jest vítěz nad sebou a panovník světa.“

Sv. František Salez. Praví: „My zapíráme pozemského člověka proto, abychom sílili a podpírali nebeského; tj. seslabujeme přirozenost, aby v nás vládla milost, umíráme sami sobě, abychom jedině Bohu a pro Boha žili, což také naší jedinou musí býti snahou. Slovem: zapříti sebe samého jest tolik, jako očistiti se ode všeho, čeho samoláska činí.“

Sebe-milování jest dvoje, jedno dobré, druhé hříšné. Pravé sebe milování jest, které nás vede k vyhledávání života věčného. Hříšné sebe-milování jest to, jenž nás vzbuzuje po tělesném dobrém toužiti ku zkáze naší duše a k uražení Boha. Samoláska vždy a všady se ozývá, proto musíme vždy a všudy se zapírat.

Bl. Tomáš Kemp. dí: „Kdo odpírá svým žádostem zlým, ten najde pravý pokoj, a ne ten, kdo jim povoluje.“

Sv. Alfons Sliguori praví: „Všecky zlé náruže pocházejí z milování sebe, ježto jest ten nejúhlavnější proti nám bojující nepřítel, a jehož tím přemoci musíme, že sebe samy zapíráme“, jakož Pán Ježíš radí: „Chceli kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám.“

Blahoslavená Anjela z Foligno říkávala: „Samomilství se více bojím, nežli pekla, neb ono má více mocí přivésti mne k pádu, než sám ďábel.“ V životopisu sv. Magdaleny z Bazis čteme, že totéž tvrdívala, říkajíc: „Největší zrádce, s nímž nám jest se potíkati, jest samomilství, kteréž nás jako Jidáš políbením zrazuje. Kdo tohoto protivníka přemůže, přemohl všecko; ale kdo nad ním nesvítězí, je ztracen.“

Bl. Tomáš Kemp. praví: „Pravý prospěch člověka záleží v zapření sebe samého, a člověk, který sám sebe zapřel, velmi svoboden a bezpečen bývá. Avšak starý nepřítel, jenž všemu dobrému se protiví, od pokušení neustává, nýbrž ve dne i v noci těžké úklady strojí, zdaližby neopatrného do osidla podvodu svrhnouti mohl.“ Protož radí Pán: „Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení.“

Obsah ↑

Přemáhání hříšných žádostí, náruživostí a návyklostí.

Inocenc třetí píše: „Po trojím zvláště toužívají lidé: po bohatství, po rozkošech, po hodnostech. Z bohatství pocházejí věci malicherné, z rozkoší hanebné, z hodností marné.“

Sv. Polykarp praví: „Každá zajisté žádost bojuje proti duchu, a ani smilníci, aniž ti, jenž jakýmkoli způsobem neslušné věci páchají, království Božího děditi nebudou. Protož radno jest, vystříhati se všeho toho.“

Sv. Augustin dí: „Jestiť zde boj s tělem, nás láká zalíbení nedvolené žádosti. Bojuj, odporuj, nesvoluj, a tu se splní: Po žádostech svých nechoď.“

Sv. Alfons Lig. Praví: „Jestliže člověk žádost zlou zpozorovav, jí přece svoluje, aneb se ní delší čas v myšlénkách baví, dopouští se zajisté těžkého aneb alespoň všedního hříchu, jelikož nabádá Pán:“ „Nenásleduj žádosti srdce svého, byť i možné bylo tobě.“ (Sir. 5, 2)

Žádosti jsou nenasytné a působení nepokoj. Inocenc píše: „O plamene neuhasitelný, žádosti nenasytná! Kdo byl kdy prvním přáním spokojen? Dosáhnuv čeho žádal, touží po více.“

Blahosl. Tomáš Kemp. Praví: „Kdykoli člověk něco nezřízeně žádá, hned v sobě nepokojným se stává. Jestli však toho, po čemž touží, došel, hned výčitkami svědomí obtížen bývá; poněvadž následoval náruživosti své, kteráž nepřispíví k pokojnosti, jakéž hledal.“ A čím častěji člověk nezřízeným žádostem svým povoluje, tím více se uvnitř v sobě znepokojuje.

Sv. Ambrož dokládá: „Kdo žádostí svých mírniti neumí, bývá jako splašenými koňmi smekán, trhán, mučen.“

Pročež náruživosti přemáhejme. Sv. Augustin píše: „Umění křesťanské velí: abychom náruživosti krotili a na uzdě drželi.“ Načež sv. Ambrož vece: „Před těmito nepřátely musíme se na pozoru míti, neboť náruživosti jsou naší nejkrutější tyranové. Mnozí dosáhli vítězné koruny v pronásledování skrytém.“

Sv. Alfons Lig. Praví: „Kéž bychom nenásledovali tak zhusta vášní svých místo rozumu, nebyliť bychom v den soudní vinni shledáni tolika hříchů!“

Rady a prostředky. Sv. Augustin nám radí, abychom v boji s náruživostmi neusilovali všecky jednou ranou poraziti. „Jestliže jsme některou z vášní o zem hodili, musíme ji tak dlouho nohama šlapati, až všecku sílu potratí, opět se pozdvihnouti, a pak teprv máme začíti boj s jinou nám se protivící náruživostí.“

Sv. Alfons Liguori dokládá: „Avšak přede vším musíme hledět vypátrati, která vášeň v nás převládá; neboť kdo tuto přemůže, přemohl všecky; kdo se pak té přemoci dá, jest ztracen.“

Bl. Tomáš Kemp. Radí: Hned na počátku každému vášnivému hnutí odolej, neb kdyby se ztrhl boj prudčí; kterak bys ubohý človíčku v něm obstál? Přečasto pochází z nepatrné věci těžký nepokoj, ze slova jednoho mnoho řečí, z lehkého žertu hrozná rozpustilost.“

Sv. Alfons Lig. Praví: „Ubohá duše, kteráž se některou vášní opanovati necháváš! Vášeň jest dým a záclona, jenž nám zbraňuje – poznati pravdu. Kterak možno, aby se zlého varoval, kdož již ani neví, co jest zlé? Čím více hříchů pášeme, tím větší tma se v nás rozhošťuje. Přebídná jest ta duše, kterou Pán jejím žádostem zanechává; neboť není nad to větší pokuty, kteroužby na nás Bůh vložil. Z té příčiny třeba, abychom se vždy jako onen mudrc Pánu modlili: „Žádosti ať nejímají mne, a duši nestydaté a nesmyslné nepodávej mne.“ (Sir. 23, 6)

Zlý návyk. Sv. Augustin praví: „K návyku přichází duše jakýmsi postupem. První jest jako polektání rozkoše v srdci, druhé jest svolení, třetí jest skutek, čtvrté zvyk.“ A proto týž sv. Otec sám o sobě naříká: „Vzdychal jsem spoután, ne železem cizím, nýbrž železem vůlí svou. Chtění mé držel v moci své nepřítel, a přistrojiv odtud provazy na mne, spoutal mne. Z převrácené vůle povstala libost a otročením libosti stal se návyk, a návyku když se neodpíralo, povstala nutnost.“ Podobně dí sv. Řehoř: „Zlí návykové, koho jednou uchvátili, toho spoutají, a denně se stávají obtížnějšími.“

Sv. Augustin radí: „Bratří! Nemějte hříchy za nepatrné, jenž se vám snad již staly zvykem. Všeliký zajisté hřích návykem zevšedňuje a stává se člověku jako ničím.“

Sv. Alfons Lig. Dokládá: „Zlý návyk netoliko že zaslepuje rozum hříšníkův, ba, on zatvrzuje i srdce.“ A sv. Bernard dí: „Že se zlá navyklost jako druhou člověka přirozeností stává; a jako člověk dýchati musí, tak že se zdá, jako by hříšník navyklý (zastaralý) hřešiti musel, což jej i otrokem hříchu činí, že slouží jako otrok náruživosti své.“

Sv. Karolín píše: „Hříšník slouží vlastním náruživostem, otročí svým žádostem,jichžto panování ani ve dne v noci zapuditi nelze.“

I zlý návyk jest přece přemožitelný. Sv. Augustin praví: „Zvyk přemoci přetěžké jest a přece i nad zvykem svítězí, kdo sám sebe se nespustí a boje křesťanského se neleká, a Boha o pomoc žádá a všech zlých míst, kde hřešil, i osob, s kterými hřešil, se varuje.“

Sv. Isidor píše: „Přenešlechetné jest, hříchu se dočiniti, horší ještě hřešení sobě navyknouti. Z onoho se snadno,toho velikým namáháním povstává, když se zlému návyku odporuje. Protož vší svou snažností a silu obyčeji zlému se na odpor postav.“

Sv. Basil dokládá: „Kdo cnosti nenavykne mlád, zestárnuv nedovede od nepravosti upustiti, leč s velikým namáháním.“

Jak lze nad zlými žádostmi panovati? Hermas píše: Zhosť se všeliké zlé žádosti, a obleč se v žádost dobrou a svatou. Neb oblékna žádostdobrou, nenávidět budeš žádosti zlé a ukrotíš ji, jak chtíti budeš.“

Sv. Augustin volá: Pane Bože můj! Veškerém svět plný jest osidel žádostí, kteréž jsou polétly nohám mým. I kdož se jen bude moci vyhnouti jim? Sám toliko jistě ten, od kohož Ty odejmeš žádost očí, žádost těla.“

Nad nimi svítěziti veliká sláva i prospěch. Sv. Cyprián dí:

„Tělesnou rozkoš přemoci, jest radost největší, aniž jest které vítězství stkvělejší, jako ono, jenž se nad žádostmi dobývá. Kdo chlipnou žádost potlačil, sám nad sebou byl silnějším, přemohl nepřítele domácího.“

Sv. Jan Zlatoústý praví: „Král, kterýž sedě na stolci korunou ozdoben jest, nemá do sebe té spanilosti, co člověk, kterýž usadiv rozum na trůně – jim nad všelikou náruživostí vládne.“

Sv. Augustin píše: „Svoboden jest každý dobrý,a třebať i sloužil; zlý pak, byť i kraloval,služebníkem jest, a sice tolikerých pánů, kolikerým nepravostem se podrobil.“ Konečně blahosl. Tomáš Kemp. dí: „Nemůže nižádná stvořená věc žádost mou dokonce ukojiti a mne potěšiti.Pane Bože! Spoj mne s tebou svazkem lásky nerozdílné; neboť ty jediný jsi dostatečný milujícímu; bez Tebe pak všecko jest ničemné!“

Obsah ↑

Mrtvení těla.

Vyvolení Boží, nejen že vnitř se mrtvili, hříšné žádosti náruživosti přemáhali a potlačovali, smysle své na uzdě drželi, nýbrž i zevnitř tělo své přísně mrtvili, z lásky k Pánu Ježíši.

Sv. Alfons Lig. Praví: „V tom záleží pravé těla milovánímabychom jím zde přísně nakládali, aby se věčně stalo blaženým, a těch rozkoší abychom jemu odpírali, jenž by je pro celou věčnost mohly učiniti nešťastným.“ Podobně praví sv. Bernard tělesným lidem, kteří se služebníkům Božím, tělo své mrtvícím, vysmívají: „My jsme ukrutní na své tělo a soužíme ho skutky kajícími; vy ale jste ještě ukrutnější, neb tím, že vašemu tělu zde hovíte, uvádíte duši i tělo do trápení věčného.“

Velicí nepřátelé spasení duše naše jsou svět a ďábel, ten největší ale naše tělo, neb tento nepřítel s námi pod jednou střechou bydlí. Domácí nepřítel jest mnohem horší. Proto svatí toho nepřítele všady soužili.

Sv. Petr z Alkantara říkával svému tělu: „Mé tělo! Buď rádo, v tomto životě nedám ti pokoje, ode mne nemáš ničehož k očekávání než muka a trápení; až jedenkráte budeme v nebi, tam budeš míti odpočinutí bez konce.“

Když pozorujeme horlivost v kajícnosti předků našich, zardít zajisté se musíme nad rozmanitostí naší. Tu v celém klášteře nepožívaly panny nikdy ani ovoce, ani vína. Mnohé nevzaly do úst od večeře až do večeře, jiné byly bez pokrmu dva i tři dni; přiodíny byly, všeckny hrubým a ostrým rouchem, a spaly v něm.

Sv. Jan Klimatus vypravuje, co viděl v klášteře žalář nazvaném: „Viděl jsem několik mnichů celou noc pod širým nebem zrovna stát a spaní odpírat; jiní měli oči k nebi pozdvižené a vzdychali k Bohu o milosrdenství slzavýma očima; jiní stáli se svázanýma rukama na zad, majíce hlavy skloněné, jako nehodny očí k nebi pozdvihnouti; někteří stáli na popeli, majíce až na kolena hlavy skloněné, a tloukli čelem do země; jiní smáčeli zem slzami; jiní stáli na parném slunci; jiní žízeň náramnou trpěli a spokojili se jediným napitím vody, aby jen život zachránili; jiní vzavše kus chleba, stranou ho dali, řkouce, že nezasluhuje pokrmu lidského ten, jenž jako zvěř živ jest; mnozí měli tváře vyhnilé od ustavičného pláče; jiní klapky na očích os bdění stálého scvrklé, někteří se v prsy bili, až krev vyhazovali. Všickni byli vysmahlé a bledé tváře smrti podobni. Tak kající život vedli vyvolení Boží“.

Sv. František Slezský schvaluje velmi mrskání s disciplinou. Sv. Alfons každodenně se až do krve mrskal. Mnozí svatí nosívali okolo sebe cilicium tj. z drátu zhotovené řetízky, pásy, špičkami obrácené k tělu. Těmi se opásali svatí a nábožní i opásají až posud. Mnozí neustále kyčle neb stehna opásané měli, až jim do masa zarostli, jako sv. František Seraf., sv. Ignác z Loj., sv. František X., sv. František Bor., sv. Alojsius, sv. Kasimír, sv. Josef Kalasanský, sv. Kateřina Gen., sv. Teresie, sv. Rosa Limanská a jiní svatí. Jiní v jistý určitý čas, k př. V adventě, postě, ve středu neb v pátek každý týhoden, jiní každý den několik hodin.

Kdo nemocný jsi, zdrž se od kajících skutků, snášej ale všecku bolest, nehodu a těžkost nemoce trpělivě. Buďme trpěliví v neduzích a nemocech, povedou nás snad lépe k dokonalosti ducha, než dobrovolné mrtvaní těla. Kdo těžké práce koná, ani od toho přísné mrtvení těla se nežádá, raději aby své těžké práce, namáhání, obtížnosti s tím podobným úmyslem P. Bohu obětoval. Jen moudré mrtvení těla se P. Bohu líbí.

Sv. Jarolím ve psaní na sv. Paulu píše: „Tak tělu svému čiň utrpení, aby mohlo v službě Boží pracovati, neb kdo tak mdlí, že umdleje, ničehož dobrého nemůže učiniti.“

Sv. Alfons Lig. radí: „Nemůžeš-li tělo své mrtvit, zdržuj se

Od dovoleného pohodlí, vyražení a lahůdky. Neb i dovolených tělesných vyražení máme jen mírně jako jedu užívati. Mrtvení těla vzdaluje nás od tělesných radostí, jenž duši ranní a často zabíjí. Mrtvením těla učiníme zadost za mnohé hříchy a časných trestů se zbavíme.“

Sv. Jan v (Zjevení 2, 22) píše: „Budou v převelikém soužení, leč pokání činiti budou ze skutků svých.“

Sv. Stibor praví: „Jaký jsi měl chtíč k hřešení, takový také měj ku pokání. Urážel-li jsi svým tělem a oudy P. Boha, opět své tělo a oudy kárej a mrtvi. Ujmi sobě někdy něco dovoleného, abys se uměl zdržet i od zapovězeného.“

Mrtvení těla působí vnitřní útěchu. Nemůže mít duše, jenž Boha srdečně miluje, většího potěšení, jako když ví, že svým umíráním světu Bohu radost působí. Zbavení se všech tělesných rozkoší, i trápení samo působí Boha milující duši potěšení a radost, ne tělesnou ale duchovní.

Sv. Pavel praví: „Kteří jsou Kristovi, tělo své ukřižovali s hříchy a žádostmi.“ A na jiném místě píše: „Utrpení Ježíše Krista noste na těle svém.“

Mrtvení těla velikou slávu nebi nám přináší. Sv. Petr z Alkantara oslavený se zjevil sv. Terezii a pravil: že „ho Bůh velikou slávou ozdobil, proto že si hned od mladictví obliboval v mrtvení těla.“

Sv. Jan v (Zjevení) píše: že „všickni vyvolení palmy v rukou měli. To jest, všickni vyvolení jsou mučedlníci; buďto mukami tyranů, neb vlastním mrtvením, neb snášením chudoby a nemoci. Obsah ↑